Píše se rok 1987. Poprvé slyším album Within the Realm of a Dying Sun a svět kolem mě se na chvíli zastaví. Dodnes si pamatuji ten pocit. Nebyla to jen další dobrá deska. Bylo to zjevení. Hudba, která jako by nepřicházela z běžného hudebního světa, ale z nějakého dávno zapomenutého prostoru mezi historií, mystikou, temnotou a krásou.
Od té chvíle jsem byl ztracen.
Hltal jsem každou další nahrávku, kterou Brendan Perry a Lisa Gerrard vydali. Postupně jsem si pořídil celou jejich diskografii na CD a léta jsem ji poslouchal stále dokola. Některé desky mám rád víc, některé o trochu méně, ale jediné slabé album Dead Can Dance podle mě nikdy nenahráli. A když se mi po letech podařilo vidět je živě v Praze, byl to jeden z nejsilnějších koncertních zážitků mého života.
Dnes si na stará kolena dělám radost ještě jednou. Postupně si totiž doplňuji jejich tvorbu i na vinylech. Přiznejme si to otevřeně: kdo by dnes dobrovolně poslouchal CD, když může vzít do ruky velký obal, vytáhnout desku z vnitřního sáčku a sledovat, jak dopadne jehla do první drážky?
A tentokrát přišla řada na album Spleen and Ideal.
Kapela, která si vytvořila vlastní svět
Příběh Dead Can Dance začíná v roce 1981 v australském Melbourne, kde skupinu založili Brendan Perry a Lisa Gerrard. O rok později se přestěhovali do Londýna a zakotvili u legendárního vydavatelství 4AD, které tehdy soustřeďovalo řadu mimořádně originálních umělců. Z původně postpunkové a gotické kapely se během několika let stala jedna z nejosobitějších formací své generace.
Na jejich prvních nahrávkách jsou ještě slyšet ozvěny tehdejší gothic a post-punkové scény. Už od začátku ale bylo jasné, že jejich ambice míří jinam. Nestačily jim běžné rockové postupy ani žánrové škatulky. Místo nich začali vytvářet hudbu inspirovanou středověkem, renesancí, klasickou hudbou, etnickými tradicemi i vlastní fantazií. Právě díky tomu se stali jednou z nejvlivnějších skupin později označovaných jako neoclassical darkwave.
Spleen and Ideal: okamžik zrodu skutečných Dead Can Dance
Album Spleen and Ideal vyšlo 25. listopadu 1985 jako druhá studiová deska skupiny a právě zde se rodí zvuk, který později uslyšíme na albech Within the Realm of a Dying Sun, The Serpent’s Egg nebo Aion.
Mám pocit, že bývá trochu nespravedlivě přehlíženo. Mnoho fanoušků automaticky sahá po pozdějších albech, ale právě tady se odehrál zásadní zlom. Tady se z dobré gotické kapely stala naprosto výjimečná hudební entita.
Kapela téměř opustila klasickou rockovou instrumentaci a začala používat violoncella, trombony, tympány, samply a bohaté orchestrální aranže. Výsledkem je hudba, která působí současně starobyle i nadčasově. Sakrální a přitom moderní. Temná a zároveň povznášející.
Album bylo nahráno ve studiu Woodbine v anglickém Warwickshiru mezi zářím a listopadem 1985 za spolupráce producenta Johna A. Riverse.
Baudelaire, splín a ideál
Už samotný název desky napovídá, že se nepohybujeme ve světě běžné rockové produkce.
Spleen and Ideal je přímým odkazem na část sbírky Les Fleurs du mal (Květy zla) francouzského básníka Charlese Baudelairea. „Splín a ideál“ představují konflikt mezi lidskou nedokonalostí, melancholií a duchovní touhou po něčem vyšším. Přesně ten pocit prostupuje celým albem.
Stejně působivý je i obal desky zachycující demolici obilního sila v Salford Docks. Symbolika zániku, proměny a přerodu dokonale odpovídá hudbě ukryté uvnitř.
Devět skladeb, které otevřely novou kapitolu
Album otevírá monumentální De Profundis (Out of the Depths of Sorrow). Už zde je jasné, že posluchače nečeká obyčejná rocková deska. Následující Ascension a Circumradiant Dawn dále rozvíjejí téměř liturgickou atmosféru celého alba.
Jedním z vrcholů je majestátní The Cardinal Sin, kde se naplno projevuje Perryho schopnost budovat napětí a monumentální náladu. Nádherná Mesmerism a především Avatar pak dávají prostor jedinečnému hlasu Lisy Gerrard.
Osobně mám mimořádně rád také Enigma of the Absolute a Advent. Právě v těchto skladbách slyším zrod pozdějšího zvuku Dead Can Dance v jeho nejčistší podobě. A když album uzavírá Indoctrination (A Design for Living), je jasné, že kapela právě vykročila směrem, ze kterého už nikdy neuhne.
Album, které předběhlo dobu
Když dnes Spleen and Ideal poslouchám, překvapuje mě jedna věc. Jak málo zestárlo.
Velká část hudby z poloviny osmdesátých let okamžitě prozradí dobu svého vzniku. Tato deska nikoli. Právě proto, že nestojí na tehdejších módních trendech, ale na atmosféře, emocích, prostoru a kompozici. Dodnes zní neuvěřitelně svěže.
Možná i proto je dnes považována za jedno z klíčových alb celého žánru neoclassical darkwave a za most vedoucí k pozdějším mistrovským dílům kapely.
A jak dopadl vinyl?
Naštěstí velmi dobře.
Moje reedice je na dnešní poměry překvapivě slušně vylisovaná. Deska je tichá, bez rušivých pazvuků, dynamika je zachována a hudba má dostatek prostoru k nadechnutí. Vyniknou jak hluboké Perryho vokály, tak éterické hlasové plochy Lisy Gerrard.
Není to jen sběratelský kus do police. Je to deska, která si o přehrávání přímo říká.
Když jsem v roce 1987 poprvé slyšel Within the Realm of a Dying Sun, nemohl jsem tušit, že mě hudba Dead Can Dance bude provázet celý život. O téměř čtyřicet let později se k ní vracím znovu, tentokrát prostřednictvím vinylů, a zjišťuji, že její síla vůbec nevyprchala.
Spleen and Ideal možná není nejznámější deskou Dead Can Dance. Možná není ani nejčastěji zmiňovanou. Ale právě tady vznikli ti skuteční Dead Can Dance, které dnes všichni obdivujeme.
A já jsem rád, že ji konečně mám i na vinylu.
Stačí zhasnout světlo, nalít sklenku dobrého vína, položit jehlu na první drážku a nechat se na čtyřicet minut přenést někam mimo čas. Přesně tam, kde Dead Can Dance byli vždy nejsilnější.