Při čtení Tolkiena na konci osmdesátých let většina mých vrstevníků poslouchala buď metal, folk nebo Depeche Mode :-). Já jsem tehdy narazil na Dead Can Dance a jejich album Within the Realm of a Dying Sun z července 1987. Byla to doba, kdy se britské vydavatelství 4AD profilovalo jako útočiště pro kapely, které nezapadaly do dobového mainstreamu. Brendan Perry a Lisa Gerrard tehdy v podstatě opustili svůj původní post-punkový zvuk a rozhodli se nahrát desku, která zní jako starověký rituál, ačkoliv šlo o striktně řízenou studiovou produkci. Výsledkem byla zvláštní kognitivní fúze. Čtete klasický literární epos a do toho hraje hudba stavící na historických motivech. Zpětně vzato tento moment zafungoval jako absolutní reset mého chápání hudebních struktur.
Z technického a historického hlediska je kompozice skladeb postavená na precizní práci s prostorem a akustickém klamu. Nahrávalo se ve Woodbine Street Recording Studios v Leamington Spa a koproducentem byl John A. Rivers. Na desce zní reálné housle, violoncello, hoboj, pozoun, tuba nebo vojenský virbl, za kterým stál Peter Ulrich. Perry a Gerrard tyto komorní party živých hudebníků vrstvili s dobovými samplery a syntezátory. Logicky by fúze orchestru a tehdejší digitální technologie měla znít jako brzy zastaralý mišmaš. V praxi ale vznikla funkční zvuková plocha vymykající se standardním žánrům. Perry přistupoval ke skládání architektonicky; využíval ticho jako plnohodnotný nástroj. Prostor mezi jednotlivými tóny záměrně zůstává natolik široký, že vás nutí doplňovat si chybějící vjemy vlastním narativem.
Samostatnou kapitolou je vokální projev Lisy Gerrard. Nezpívá v žádném existujícím jazyce, používá idioglosii – vlastní fonetický systém. Jde o technický paradox: přijímáte hlas, který předává exaktní emoci, aniž by nesl konkrétní sémantickou informaci. Brendanův strohý baryton vedle toho funguje jako technický kotevní bod, abyste se v té zvukové abstrakci úplně neztratili. Rozdělení alba bylo symetrické – první polovina patřila Perrymu, druhá Gerrard. Tuto dichotomii vizuálně podtrhl i samotný obal desky, který využívá fotografii hrobky na pařížském hřbitově Père-Lachaise od Bernarda Oudina.
Reprodukce této nahrávky z vinylu pak odhaluje další fyzikální rovinu. Mastering pro původní černou desku zde nepodlehl pozdější válce o hlasitost (loudness war). Dynamický rozsah drážky zůstal zachován, což je u nahrávky s masivním využitím reverbu a tichých pasáží klíčové. Rituál spojený s vinylem – manipulace s obalem, antistatickým sáčkem a nevyhnutelný mechanický dotyk jehly – představuje proces, který digitální streamování z podstaty věci eliminuje. Oblíbené tvrzení audiofilů o „teplejším a organičtějším“ zvuku vinylu je sice z velké části definováno harmonickým zkreslením samotného média, faktem ale zůstává, že ucho tuto fyzikální nedokonalost u akustických nástrojů často preferuje před sterilní čistotou jedniček a nul.
Tato deska není vhodnou zvukovou kulisou k domácím pracím. Zůstává spíše nekompromisním testem toho, kolik pozornosti jste ochotni hudbě věnovat. A nepotřebujete k ní ani Tolkiena, abyste zjistili, jak funguje hudba, která si vystačí zcela bez slov.