Když jsem letos na přelomu jara a léta procházel starobylými chrámy v Kjótu, obdivoval památky v Naře nebo nasával atmosféru v Kanazawě a Takajamě, neustále se mi do mysli vracela jedna otázka. Jak je možné, že v zemi, která tak ochotně a pragmaticky absorbuje cizí vlivy, technologie i kulturu, se nikdy masivně neuchytilo křesťanství? Od návratu z Japonska ve mně tyto úvahy postupně zrály. Rozhodl jsem se proto ponořit hlouběji do historických pramenů a sociologických studií. Dnes vám v této rubrice nabízím můj pohled na to, proč se z evropské misie stala krvavá historická epizoda a proč dnes v Japonsku najdete sotva jedno a půl procenta křesťanů.
Dogma ortodoxie versus japonská ortopraxe
Abychom pochopili tento historický střet, musíme si nejprve uvědomit propastný rozdíl v tom, jak náboženství vnímá Evropa a jak Japonsko. Západní abrahámovský svět historicky stál na ortodoxii – vyžadoval správnou víru, exkluzivitu a oddanost jednomu Bohu. Japonská společnost naproti tomu po staletí funguje na principu ortopraxe – důležité je správné provádění rituálů, přičemž vnitřní exkluzivní víra nehraje zdaleka takovou roli.
Tento flexibilní systém se nazývá šinbucu-šúgó (synkretismus kami a buddhů). Původní animistický šintoismus se zaměřuje na čistotu, oslavu života a přírodní božstva (kami). Buddhismus, který do Japonska pronikl v 6. století, naopak spravuje otázky utrpení, posmrtného života a uctívání předků. Do toho vstupuje konfucianismus definující striktní sociální loajalitu. Zcela běžný Japonec tak podstoupí rituál narození v šintoistické svatyni, ale po smrti je uctíván buddhistickým obřadem. V takto asimilačním a pragmatickém prostředí nedokázalo výlučné a pro Japonce „netolerantní“ křesťanství dlouhodobě přežít.
Evropa v ohni teologie, Japonsko hledající řád
Japonský zákaz křesťanství nelze pochopit bez zasazení do tehdejšího celosvětového kontextu. V Evropě 16. a 17. století platila zásada Cuius regio, eius religio (čí vláda, toho náboženství). Kacířství se vnímalo jako urážka samotného Boha a trestalo se smrtí na hranici. Japonští vládci ale neřešili teologii. Křesťanství potlačili výhradně z obavy o národní bezpečnost a sociální harmonii (koncept wa).
Příchod jezuitů a obchod s Nanban (1549): V éře Sengoku (období válčících států) přistává v Kagošimě František Xaverský. Křesťanství má okamžitý úspěch. Místní vládci (daimjóové), jako například Ómura Sumitada, hromadně konvertují. Motivace je silně pragmatická: spojenectví s Portugalci znamenalo exkluzivní přístup k moderním palným zbraním (arkebuzám) a lukrativnímu obchodu s hedvábím.
Srovnání s Evropou: Evropa je v této době hluboce rozštěpena. Probíhá Tridentský koncil (1545–1563), který formuje tvrdou katolickou protireformaci proti protestantům. Z této militantní atmosféry přicházejí jezuité kázat do Japonska.
Incident San Felipe a první represe (1587 a 1596): Sjednotitel Japonska Tojotomi Hidejoši vydává první edikt proti misionářům. Bodem zlomu je incident lodi San Felipe (1596). Tato španělská galeona ztroskotala u japonských břehů a její lodivod se japonským úředníkům pochlubil mapou španělského impéria. Vysvětlil, že král nejprve vysílá misionáře, aby zemi vnitřně rozložili, a následně pošle vojenskou invazi – což Španělé přesně udělali na nedalekých Filipínách. Hidejoši reaguje okamžitým ukřižováním 26 křesťanů v Nagasaki.
Srovnání s Evropou: Zatímco Japonsko začíná racionálně vnímat misie jako vojenskou hrozbu zvenčí, v Evropě vrcholí agresivní expanze španělských Habsburků (nedávný pokus španělské Armady o invazi do Anglie v roce 1588).
Definitivní zákaz a systém Danka (1614): Šógunát Tokugawa, který sjednotil zemi pod tuhou neokonfuciánskou diktaturou, vydává celostátní zákaz křesťanství. Vyžadovaná loajalita k cizímu papeži nebezpečně narušovala absolutní loajalitu k japonskému šógunovi. Stát nařizuje, aby se každá rodina povinně registrovala v místním buddhistickém chrámu (tzv. systém danka). Buddhismus se tak stává byrokratickým nástrojem policejní kontroly obyvatelstva.
Srovnání s Evropou: Zatímco Japonsko administrativně eliminuje cizí vliv kvůli zachování vnitřního míru a stability, v Evropě roste obrovské napětí, které o čtyři roky později vrcholí ve zničující Třicetileté válce (1618–1648).
Nejkrvavějším vyústěním tohoto vývoje bylo Šimabarské povstání (1637–1638). Šlo o masivní vzpouru rolníků zatížených drakonickými daněmi, kterou vedl charismatický křesťanský mladík Amakusa Širó. Povstání získalo silný náboženský podtext a šógunát jej po těžkém obléhání hradu Hara brutálně zmasakroval (přes 37 000 mrtvých povstalců).
Následkem toho Japonsko zavedlo test loajality zvaný fumi-e. Každý obyvatel podezřelých oblastí musel každoročně pod dohledem vládních úřadů pošlapat mosaznou destičku s obrazem Krista nebo Panny Marie (viz obrázek níže). Kdo odmítl, byl mučen a popraven. Japonsko se následně na zhruba 220 let izolovalo a uzavřelo před jakýmkoliv kontaktem s Evropou (politika sakoku).
Hřích vs. Hanba: Ztraceno v překladu a teologii
Kromě tvrdé mocenské politiky selhalo křesťanství na absolutním teologickém nepochopení japonské psychologie. Evropa se formovala jako kultura viny (Guilt Culture), zatímco Japonsko historicky funguje jako kultura hanby a čistoty (Shame and Purity Culture).
| Koncept morálky | Křesťanský model (Evropa) | Japonský model (Šintoismus/Konfucianismus) |
| Základní rámec | Bůh stojící mimo přírodu, který diktuje absolutní zákony (Desatero). | Morálka definována komunitou a rituální čistotou v rámci přírody a společnosti. |
| Pochybení | Dědičný hřích. Trvalý vnitřní stav duše, urážka Boha provázená vinou. | Kegare (rituální nečistota) a Haji (ztráta tváře před společností). |
| Náprava | Vnitřní pokání a získání transcendentního božího odpuštění. | Fyzické smytí vodou (očistný rituál harae), společenská obnova tváře. |
| Rodinné vazby | Exkluzivita. Uctívání předků je přísně zakázáno jako pohanství. | Giri (povinnost). Rituály za předky tvoří samotný základ rodiny a společnosti. |
Zde je ovšem nutné provést kritické srovnání, na kterém se moderní sociologie štěpí. Klasické rozdělení na kulturu viny a hanby pochází od americké antropoložky Ruth Benedictové (kniha Chryzantéma a meč, 1946). Moderní odborníci, jako například Harumi Befu (Hegemony of Homogeneity, 2001), s ní ale silně polemizují a upozorňují, že jde o povýšený a zjednodušený západní konstrukt. Japonci podle něj vnitřní vinu cítí naprosto hmatatelně a intenzivně. Nesměřují ji ale k abstraktnímu Bohu, nýbrž k nesplnění sociálních závazků vůči svému nejbližšímu okolí a rodině (střet konceptů giri – sociální závazek a nindžó – osobní lidské city).
A přesně v tomto bodě misionáři fatálně narazili. Když začali kázat, že nepokřtění japonští předkové trpí v křesťanském pekle, vyvolalo to v zemi naprostý šok a odpor. Uctívání předků tvoří osu japonské společnosti. Pro Japonce je peklo místo určené zrádcům rodiny a pána, ne lidem, kterým chybí evropský rituál s vodou. Tvrzení misionářů bylo vnímáno jako brutální urážka, která v lidech vyvolávala pocit těžké viny vůči vlastnímu rodu.
Celé nedorozumění pak korunovala chyba z naprostých počátků misie. Protože neexistoval japonský výraz pro monoteistického Boha, použil František Xaverský pro překlad buddhistický termín Dainiči (kosmický Buddha). Japonci, včetně místních mnichů, křesťanství naprosto logicky přijali jako další indickou buddhistickou sektu. Když jezuité o několik měsíců později omyl zjistili a přešli na latinské slovo Deus, bylo už pozdě. Buddhističtí mniši pochopili, že jde o nebezpečnou konkurenci, a termín Deus začali foneticky parodovat jako Daiuso – Velká lež.
Křesťanství tak v zemi vycházejícího slunce ztratilo jakýkoliv teologický kredit dávno předtím, než jej smetla politická moc a represe šógunátu.
Protestantská stopa: Obchodníci na ostrově a víra bez institucí
Jaká byla v Japonsku role reformovaných církví? Protestantský příběh se totiž v zemi vycházejícího slunce od toho katolického výrazně liší.
Když šógunát Tokugawa na počátku 17. století zemi izoloval a vyhnal španělské a portugalské misionáře, udělal jednu strategickou výjimku. Povolil pobyt nizozemským obchodníkům (kalvinistům) na umělém ostrově Dedžima v zálivu u Nagasaki. Důvod byl čistě pragmatický. Nizozemci šógunovi dokázali, že reformovaná víra neusiluje o politickou moc, nebuduje nezávislé enklávy a nevyžaduje loajalitu k zahraničnímu panovníkovi typu papeže. Přísně oddělili obchod od náboženství. Měli absolutní zákaz kázat a bible museli uchovávat v tajnosti, díky nim ale Japonsko po více než dvě stě let udržovalo alespoň minimální kontakt se západní medicínou a vědou (tzv. rangaku – holandská věda).
Skutečný protestantský vliv začal působit až po opětovném otevření Japonska v éře Meidži (od roku 1868). Protestantští misionáři, především ze Spojených států, zvolili jinou strategii než dřívější jezuité. Zaměřili se na budování infrastruktury. Zakládali univerzity, nemocnice a školy. Presbyteriánský misionář a lékař James Curtis Hepburn například vytvořil systém fonetického přepisu japonštiny do latinky (tzv. Hepburnův přepis), který se celosvětově používá dodnes.
Tím nejzajímavějším fenoménem je ale vznik takzvaného Hnutí bez církve (Mukjókai). Založil ho v roce 1901 japonský křesťan Kanzó Učimura. Šlo o ryze japonský, přitom bytostně protestantský směr, který zcela odmítl západní institucionální hierarchii, liturgie i dělení na denominace. Soustředil se výhradně na osobní studium Bible a nezávislá malá společenství. Učimura tvrdil, že pro přijetí křesťanství není nutné stát se „kulturním Evropanem“. Tento směr silně rezonoval mezi japonskými intelektuály, protože postrádal jakýkoliv punc západního imperialismu.
I přes tyto úspěchy ale protestantský důraz na hlubokou vnitřní víru a striktní odmítání modloslužebnictví narazil na stejný kulturní blok jako dříve katolíci. Nemožnost účastnit se tradičních buddhistických rituálů za předky znamenala pro běžného Japonce společenskou sebevraždu a nevratné vyčlenění z rodiny. Křesťanství tak i ve své protestantské formě zůstalo doménou úzké skupiny vzdělanců a nikdy se nestalo masovým hnutím.
Závěrečný paradox: Křesťanská svatba bez křesťanů
Pokud se po přečtení předchozích řádků domníváte, že dnešní Japonci nemají s křesťanstvím absolutně nic společného, čeká vás na závěr jeden obrovský kulturní paradox. Ačkoliv se k tomuto náboženství v Japonsku hlásí zhruba pouhé jedno procento obyvatel, statistiky ukazují zcela jinou realitu svatebního trhu. Výroční průzkumy institutu Recruit Bridal Souken (vydavatele nejčtenějšího japonského svatebního magazínu Zexy) dlouhodobě potvrzují fascinující trend. Zatímco tradiční šintoistický obřad dnes volí jen kolem 15 až 20 % párů, podíl svateb v „křesťanském“ stylu se stabilně drží mezi 50 a 60 % (v první dekádě nového milénia dokonce atakoval hranici 70 %).
Přední britský religionista Ian Reader tento fenomén moderní japonské společnosti trefně shrnuje do jediné životní křivky: „Narození jako šintoista, svatba jako křesťan, pohřeb jako buddhista.“
Mladí Japonci, kteří v Boha nevěří a do kostela nikdy nechodí, si masivně volí svatbu v bílém, kráčí uličkou k oltáři a vyměňují si prstýnky za zvuků varhan. Důvodem není teologické probuzení, ale fakt, že je to vizuálně atraktivní a romantické. Tento trend silně odstartoval v 80. letech pod vlivem západní popkultury, k čemuž výrazně přispěla i masivně medializovaná svatba princezny Diany.
Sociologické výzkumy (např. od Fumiko Edwards) navíc detailně odkrývají samotný byznys v pozadí těchto obřadů. Většina svateb se neodehrává ve skutečných vysvěcených kostelech. Japonské hotely a svatební agentury vybudovaly tisíce falešných kaplí, které slouží výhradně jako komerční kulisy. A co víc, vzhledem k nedostatku skutečných kněží si agentury přes specializované castingovky najímají rodilé mluvčí z řad západních cizinců (často běžné učitele angličtiny). Ti si obléknou kněžské roucho a obřad s japonským překladem odříkají. Jejich jedinou kvalifikací je evropský nebo americký vzhled, který dodává události požadovanou „autenticitu“.
Pro cizince to může působit jako bizarní divadlo. Ve skutečnosti se ale jedná o dokonalé a moderní potvrzení toho, o čem jsem psal na začátku. Je to čistá esence japonské ortopraxe.
Japonská společnost z křesťanství jednoduše vypreparovala dogmatickou část, které nerozumí a kterou nepotřebuje (teologii viny, exkluzivitu a hřích). Ponechala si pouze samotný rituál, protože se jí líbil jeho estetický a emocionální náboj. Z cizího náboženství se tak stal vysoce efektivní a vizuálně poutavý svatební produkt. Nijak nenarušuje skutečné rodinné vazby, jež nadále zůstávají pevně ukotveny v buddhismu a šintoismu. Křesťanství tedy v Japonsku nakonec našlo své pevné místo, i když zcela jinak, než si František Xaverský v 16. století představoval.
Základní zdroje, ze kterých jsem při přípravě článku vycházel:
- Boxer, C. R. (1951): The Christian Century in Japan: 1549–1650.
- Elison, George (1973): Deus Destroyed: The Image of Christianity in Early Modern Japan.
- Turnbull, Stephen (1998): The Kakure Kirishitan of Japan.
- Benedict, Ruth (1946): The Chrysanthemum and the Sword.
- Befu, Harumi (2001): Hegemony of Homogeneity.
- Ian Reader (Religion in Contemporary Japan, 1991