Islandská cesta: Hákarl, počasí, zážitky (poprvé na Islandu)

Na Island jsme se vypravili proto, že letenky byly v zimě za 800 Kč, takže prostě nešlo říct ne. Půjčení auta v zimě taky za hubičku a nakonec to byl úžasný zážitek, protože v zimě je Island bez turistů, a tak si můžete užít ty fantastické scenérie bez davů. Počasí nám sice zhatilo naši koupenou cestu malou rybářskou lodí za velrybami, ale samotná sněhová bouře byla naprosto super zážitek. Tohle u nás vážně nemáme. Prostě Island je v zimě super!

Autorem následujícího textu je Jay Filip

Den prvý

Ha, mise splněna, koupal jsem se s rampouchy na hlavě. Sice se jen, co jsme do termálního pramene vlezli, přihnala sněhová bouře, která nám zavála všechno oblečení, a následně školní zájezd patnáctiletých Britek (kterým jsme galantně uhnuli z té nejteplejší části, aby si tam mohly sáhnout – zas tak veliké to nebylo – takže mi v tenhle moment už při odpovídání na jejich otázky začínaly jektat zuby, avšak maskoval jsem to dost dobře na to, aby tam stály a nenechaly nás převléknout dalších báječných pět minut), ale bylo to super, deset z deseti Jayů doporučuje.

Ale popořadě. Už na letišti se nám představilo vrtošivé islandské počasí, když se za těch 20 minut, co jsme vyzvedávali náš drakkar značky Kia, stihlo změnit ze sněhové bouře na slunečno hned dvakrát. Tohle pokračovalo celý den, pět minut hustá vánice a najednou modrá obloha, jen aby se to za chvilku zase vystřídalo. Rosničky tady musí mít fakt vypracovaná lejtka.

V Reykjavíku jsme si dali jejich slavný hot dog (nebyl špatný, dávají do něj sladkou hořčici) a pak vyrazili na sever. Islandská krajina je fantastická. Rozdrásaná lávová pole, tyčící se hradby skal, ze kterých se řítí zmrzlé vodopády, pole plná mechu a koní, všechno včetně oblohy do filmově vypadající modro-žluté. Nádhera. Tentokrát jsem si s sebou místo foťáku vzal drona, jelikož tady mají velmi mile rozumné zákony, a tak jsem ho hned nadšeně vytahoval – abych zjistil, že se mi najednou odmítá spojit s telefonem. Parádička. Takže mám úžasné letecké záběry jen ve své hlavě a vy dostanete leda fotky z telefonu. Ach jo.

Cesta kolem pobřeží byla i tak krásná, takže si je prohlédněte – zastavovali jsme takřka za každou zatáčkou, protože tady dramaticky a bájně vypadá skoro všechno. Do cílové vesničky jsme nakonec zdárně dorazili se setměním (jsme tady zrovna na rovnodennost, takže nesmyslné dny a noci si neužijeme). V hospodě se nás sličná servírka zeptala, jestli si nebudeme rozumět spíš česky, když je z Plzně, a naservírovala nám místní speciality – hluboce se omlouvám Islanďanům za očekávání, že bude jejich kuchyně podobná té britské. Vaří tady výborně, tak dobré jehněčí jsem ještě neměl. Akorát teda ceny za jídlo radši nepřepočítávat. Tisícovka za jídlo s pivem jen to hvízdne.

Den druhý

Večer nám přišla zpráva, že loď, se kterou pojedeme za velrybami, odpluje z jiného přístavu, a to konkrétně toho, co máme pod oknem – takže mám ráno místo přesunu plno času mrknout na drona. Nu. Drona se mi přes všechnu snahu připojit nepovedlo, a pak přišla další zpráva, že se velrybářská výprava pro špatné počasí ruší. Den nezačal nejlépe.

Pan domácí nám naštěstí na mapě zaznačil alternativní program, a tak jsme se vydali místo za velrybami za žraloky. Grónský žralok se dlouhou dobu lovil pro olej ze svých jater, která tvoří desetinu jeho váhy. Dnes už po oleji poptávka není a žraloci se aktivně neloví, ale když je rybáři náhodou chytí, dají je lidem v Bjarnarhöfnu, kteří dodnes jejich maso zpracovávají. A že to není žádná sranda. Maso grónského žraloka je jedovaté. Nemají totiž ledviny jako my a tak jsou napuštění močovinou a dalšími látkami, které fungují jako nemrznoucí směs a pomáhají jim v hlubinách oceánu. Je třeba je tři měsíce fermentovat a šest měsíců sušit, než je to poživatelné – a některé méně zfermentované kousky jsou pořád jak čpavek. A jak mocně to v sušárně smrdí! Fascinující.

Definitivně jsem vzdal snahu domluvit se s dronem potom, co se mi při připojení přes WiFi telefonu zasekl dva metry nad zemí a odpojil – co už, přece se nebudu celou cestu rozčilovat. Počasí se navíc po chvíli ustálilo, a to na sněhové vánici. Přidávám si do nezapomenutelných řidičských zážitků jízdu naprosto prázdnou bělobou. Cestu jsem jen odhadoval podle GPSky. Dojeli jsme k Stykkishólmurskému majáku a já tím dobyl svůj nový severní rekord – 65° 5′ severní šířky. Není to ještě polární kruh, ale i tak mě to těší. (Západní rekord jsem překonal včera, 23° 57′ W.) Nahoře nás to málem odfouklo a pochopili jsme, že vydávat se na moře by asi opravdu nebyl dobrý nápad, protože obzor splýval v modrošedé bouři a racci přes všechnu snahu létali pozadu. Dali jsme si tedy aspoň v místní pekárně vynikající květákovou polévku a skořicového šneka (který je asi zamýšlen ke krmení velryb, protože byl obrovský a politý takovou spoustou karamelu, že by z toho člověk udělal ještě jeden), a vydali se zpět na jih.

Usnesli jsme se, že nám z Islandu chybí ještě sopka, a tak jsme se vydali na Eldborg. Je to tedy jen vyhaslý kráter, který už toho moc nevysoptí, ale výšlap vřesovištěm a lávovým polem byl úžasný. Počasí se na chvíli uklidnilo a pustina nevydala ani hlásku. Nechápu, jak tady ti vikingové mohli přežít, ale chápu, že vymýšleli tolik bájí.

Poznatky

• Nejspíš se tady prodává pouze pastelová barva. Nejzářivější odstín, který jsem viděl, byla burgundská.
• Těžko se můžou divit, že je tady nejoblíbenější volnočasovou aktivitou alkoholismus, když jediné nealko, které v restauraci měli, bylo fruko. Dobré fruko, ale stejně.
• Dávají ale vždy automaticky karafu s vodou, a že ji tady mají dobrou, což je super.
• Proti alkoholismu mladých tady mimochodem nezletilí mají zákonem nařízenou večerku.
• Nejlepší obchod je prý Bónus – dívejte se po trochu zvláštně vyhlížejícím prasátku – kde mívají u východu termosky s kávou zdarma.
• Alkohol si v něm ale nekoupíte, ten se dá sehnat pouze ve speciálních státních podnicích Vínbúðin. Ty mívají často omezenou otevírací dobu (v menších městech třeba jen na dvě hodiny odpoledne), ve větších zavírají úderem šesté. V sobotu bývá otevřeno o trochu déle.
• Kupte si místo toho malt og applesín, mix sladu a oranžády – je to místní sváteční tradice, ale myslím, že půjde sehnat pořád.
• Pravý islandský skyr opravdu chutná jako jogurt.
• Kostely tady mají pro pět lidí – možná šest, když nebudou obézní a zatáhnou břicho.
• Nechápu, jak tady můžou mít domy tak tenké stěny. U nás by na to přišel ještě metr izolace! Buď tady má každý ve sklepě geotermální zřídlo, nebo jsou opravdu otužilí a vytápěli to jen pro turisty.
• Letiště u Reykjavíku je asi nejhezčí, které jsem viděl. Nic zásadně zajímavého, ale je pěkné, přehledné, čisté, se spoustou míst k sezení, které mají elektrické zásuvky, bezcelní zóna s cenami, které jsou opravdu nízké, a s výhledem na balet desítek sněžných pluhů – to musí být úžasná meditativní práce, osm hodin jezdit dokola, zatímco sníh pořád padá…
• Viděl jsem mnohem víc koní než lidí. Podle mě se po krizi 08 rozhodli vrátit k osvědčenějším způsobům života, jako jsou plenící nájezdy, a teď se připravují. A jestliže mají koně, kteří v takovýchhle blizardech nevzrušeně chroupou seno, tak snad ani nebude třeba kout meče.
• A kdybyste chtěli cestovat taky, tak si pusťte islandskou hudbu – hrají zde v podstatě jen art-pop nebo black metal, ale vzhledem k té krajině to naprosto chápu.