Dostala se ke mně kniha od Láďi Zibury o jeho cestě do Arménie (Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii). Líbila se mi natolik, že jsme se rozhodli tam prostě vyrazit taky. Polský LOT měl zrovna v akci letenky, a protože šlo o náš první pořádný trip, naše trasa byla – no, uznejte sami – poněkud komplikovaná. Z Katowic jsme přeletěli malým letadlem do Varšavy (letuška nám stylově rozdala Krówki), a z Varšavy do Jerevanu. Plán byl jasný: strávit týden v Arménii, pak přejet do Gruzie, odkud nás čekal let zpět z Tbilisi do Athén, tam stopover, přelet do Varšavy a návrat do Katowic. Aby to bylo ještě o něco zajímavější, našel jsem v Jerevanu místní půjčovnu, která nabízela nesmrtelnou Ladu Nivu s možností vrátit ji až na letišti v gruzínském Tbilisi. Značka ideál.
Jerevan: Město parků, koňaku a spousty aut Bentley
V Jerevanu jsme přistáli brzy ráno. V hotelu v centru jsme si naštěstí za mírný příplatek domluvili brzký check-in už v sedm, takže jsme to po náročné cestě na pár hodin zalomili. Když jsme konečně vyrazili do ulic, Jerevan nás příjemně překvapil. Je to nečekaně hezké město plné parků, restaurací, venkovních zahrádek a úchvatné architektury – za zmínku stojí třeba obří komplex Kaskády, monumentální schodiště ukrývající uměleckou galerii.
Cestou jsme nemohli minout lunapark, který zamrznul hluboko v retro časech Sovětského svazu. Svezli jsme se na ruském kole, ze kterého by u nás jakýkoliv bezpečnostní technik dostal okamžitý infarkt. Poté jsme se vydali k soše Matky Arménie a nakoukli do vojenského muzea obklopeného raketami, které jsou dodnes symbolicky namířeny na sousední Ázerbájdžán.
Při pohledu na oblohu jsme si najednou uvědomili, že ta velká bílá věc na obzoru není mrak, ale zasněžený vrchol bájného Araratu. Je to národní arménská hora, ovšem s jedním obrovským háčkem – leží na území Turecka. Vztah Arménů s Tureckem je, kulantně řečeno, velmi bolestivý. Pramení to z tragických událostí roku 1915, kdy došlo k arménské genocidě. Během ní přišly o život statisíce Arménů a Turecko tento historický fakt dodnes oficiálně neuznává. Hranice mezi oběma státy je neprodyšně uzavřená a na posvátný Ararat se tak Arméni mohou jen smutně dívat zdálky.
Nachodili jsme spoustu kilometrů, najedli se ve špičkové restauraci s vynikajícími jogurtovými nápoji a večer zapadli v parku na verandu, abychom ochutnali pravý arménský koňak. A že je co ochutnávat! Co mě ale v Jerevanu vyloženě zarazilo, byl neuvěřitelný počet vozů Bentley. Nikde jinde na světě jsem jich tolik jezdit neviděl. A nutno dodat, že se v Arménii jezdí… inu, trochu dost jinak než u nás. Byla to naše první zkušenost s kavkazským provozem, i když dnes už jsme zocelení.
Kolébka křesťanství a antická vzpomínka
Během dvou dnů v Jerevanu jsme se nechali taxíkem odvézt ke komplexu Garni. Tady je potřeba udělat malou historickou vsuvku. Arménie je vůbec první zemí na světě, která přijala křesťanství jako své státní náboženství, a to už v roce 301 našeho letopočtu. O to fascinující je, že chrám Garni je čistě antická, pohanská stavba z 1. století, původně zasvěcená bohu slunce Mihrovi. Přežila šíření křesťanství, ale v roce 1679 ji srovnalo se zemí ničivé zemětřesení. To, co vidíte dnes, je neuvěřitelně precizní sovětská rekonstrukce ze 70. let, kdy archeologové chrám doslova poskládali zpět kámen po kameni.
Z Garni jsme se přesunuli ke klášteru Geghard. Ten má naprosto magickou atmosféru. Je totiž z velké části vytesaný přímo do přilehlé skály. Podle legendy se zde uchovávalo „Kopí osudu“, kterým měl římský voják probodnout bok Ježíše Krista na kříži (dnes je uloženo v Ečmiadzinu). Díky jeskynním prostorám má klášter fantastickou akustiku a my měli obrovské štěstí – zažili jsme tam dechberoucí vokální koncert.
Zpět ve městě jsme samozřejmě museli navštívit jerevanské vlakové nádraží. Bylo obrovské, prostorné, nádherně sovětské… a přísně se tam nesmělo fotit. Což jsme zjistili až při odchodu. Vlaky tam vypadají správně otřískaně a v podstatě jediná smysluplná mezinárodní linka odtud míří právě do gruzínského Tbilisi.
S Ladou do protitankových příkopů
Nastal čas vyzvednout naši Ladu Nivu. A jak se brzy ukázalo, vybrat si tenhle ruský tank byl geniální tah. Už samotný výjezd z Jerevanu byl lehce adrenalinový, vzhledem k tomu, že místní řidiči chápou silniční pravidla podstatně benevolentněji než průměrný Čech. Ale zvládli jsme to a napojili se na místní „dálnici“.
Pokud po ní někdy pojedete, nenechte se překvapit místními inženýrskými skvosty. Na kraji vozovky se často nachází odvodňovací žlábek. Slovo „žlábek“ je ovšem slabý eufemismus – je to spíš menší protitankový příkop. Sjet do něj s běžným osobákem znamená totální škodu. Zrovna tak vás nesmí rozhodit, když se uprostřed dálnice zničehonic objeví deset centimetrů vysoký asfaltový schod. Tady jsme Ladu Nivu opravdu ocenili!
Naším prvním cílem byl klášter Khor Virap. Právě zde se psaly dějiny arménského křesťanství. V hluboké podzemní kobce (která v překladu znamená „hluboká jáma“) tu byl králem Tiridatem III. vězněn Řehoř Osvětitel. V díře plné hadů a štírů strávil dlouhých třináct let, přežil jen díky tajným dodávkám jídla od místní ženy, a když král později těžce onemocněl, Řehoř ho vyléčil. Král z vděčnosti přijal křesťanství a zbytek už je historie. Dnes je od kláštera ten nejikoničtější výhled na posvátný Ararat hned za ostnatými dráty hranice.
Pokračovali jsme podél turecké hranice a posléze kolem ázerbájdžánské exklávy Nachičevan až do města Sisian.
Paleolitické komiksy a arménské Stonehenge
Sisian jsme vybrali z dobrého důvodu – chtěli jsme vidět petroglyfy Ughtasar. Naleziště leží u takzvané Velbloudí hory asi 30 kilometrů od města, v nadmořské výšce 3 300 metrů, přímo v kráteru vyhaslé sopky. Je tam rozeseto obrovské množství sopečných kamenů s rytinami. Odhady archeologů se pohybují od dvou do devíti tisíc kusů. Ty nejstarší pocházejí z paleolitu (až 12 000 let př. n. l.) a najdete na nich scény z lovu, tančící lidi i tehdejší zvířata – muflony, jeleny, a dokonce i levharty neboli sněžné leopardy.
Cesta tam je nefalšované dobrodružství. Místo je pod sněhem devět měsíců v roce a dostat se tam dá jen v létě, a to výhradně terénním autem. My jsme to ale bohužel museli po dvaceti kilometrech hrabání se do kopce otočit. Moje hodinky začaly hlásit storm alert, obloha zčernala a my nechtěli riskovat, že uvízneme někde v pustině. Mrak nás nakonec sice minul, ale v horách zkrátka nemá cenu hazardovat.
Zastavili jsme se i u Zorats Karer. Tomuto místu se přezdívá arménské Stonehenge. Jde o prehistorické naleziště se stovkami svisle vztyčených kamenů, z nichž mnohé mají v horní části vyvrtané dokonale hladké otvory. O přesném stáří se dodnes vedou spory (odhaduje se na dobu bronzovou až železnou) a řada badatelů věří, že šlo o prastarou astronomickou observatoř.
Horké prameny, vojenský konvoj a 12letý řidič
Další den jsme vyrazili oklikou na Vorotnavank a nedalekou pevnost Vorotnaberd – krásný středověký komplex vysoko nad kaňonem řeky Vorotan. A tohle byla trefa do černého. Byli jsme mimo běžné turistické trasy a celý klášter měli jen pro sebe. Jako bonus jsme objevili informaci o nedalekých termálních pramenech. Kdysi tam zřejmě měl stál nějaký sovětský rekreační areál, který je dnes totálně opuštěný a vybydlený. Koupel v teplé vodě v divoké přírodě ale stála za to!
Naše cesta pak pokračovala na Goris. Město leží v provincii Syunik v blízkosti neklidné hranice a během války o Náhorní Karabach v devadesátých letech si prošlo tvrdým ostřelováním. Situace v regionu byla i v době naší návštěvy dost napjatá, běžně nás míjely vojenské náklaďáky mířící k hranicím. Do samotného Karabachu jsme se chtěli podívat, ale vstup byl tou dobou pro turisty bohužel uzavřen.
Mířili jsme tedy ke klášteru Tatev. Vede k němu takzvaná „Křídla Tatevu“ – nejdelší obousměrná osobní lanovka na světě (měří 5,7 km a vede přes hlubokou propast). My jsme ovšem chtěli naši Nivu pořádně otestovat, takže jsme k němu dojeli po silnici plné serpentin. Cestou jsme potkali náklaďák, který suverénně řídil asi dvanáctiletý kluk. Jiný kraj, jiný mrav.
Ubytování jsme sehnali pár set metrů od kláštera a paní domácí nám domluvila fantastickou večeři. Samotný Tatev je nesmírně fotogenický, a protože jsme tam byli až po odjezdu poslední kabinky lanovky s turisty, měli jsme tu nádheru opět jen pro sebe.
A světe div se, i tady uprostřed ničeho jsme narazili na termální koupák. Když jsme k němu dorazili, už se v něm rochnili nějací kluci. Stojíme takhle na břehu, nedůvěřivě zíráme na hladinu a nahlas spekulujeme, jestli ta voda vůbec bude dost teplá. Vtom na nás jeden z těch zdánlivých domorodců plynnou češtinou zahlásí: „Nebojte, je to super!“ Vyklubali se z nich dva studenti pajdáku z Česka na dobrodružném výletě. Jak se říká, všude dobře, ale Čecha potkáš i v arménské pustině. Po luxusní koupačce jsme je samozřejmě nemohli nechat jít pěšky, takže jsme je naložili do naší expediční Lady Nivy a hodili je k hlavní silnici, ať můžou vesele stopovat dál.
Kudy nevede cesta, tam projede Niva
Následující den jsme vyrazili směr Vayk. Offroad nás začal bavit natolik, že jsme k jezeru Sevan nejeli po hlavní, ale střihli jsme to divokými nezpevněnými horskými cestami přes Goghtanik a Yeghegis. Bylo to zhruba čtyřicet kilometrů tvrdého terénu, kde jsme nepotkali ani živáčka, zato ta panoramata stála za všechny peníze!
Jezero Sevan je kapitola sama pro sebe. Je to takové „kavkazské moře“ a jedno z největších vysokohorských sladkovodních jezer na světě – leží v nadmořské výšce 1 900 metrů. Za dob Sovětského svazu málem dopadlo jako Aralské jezero, protože komunističtí inženýři se rozhodli jeho vodu masivně využít k zavlažování, čímž drasticky snížili hladinu. Naštěstí se projekt včas zastavil.
U Sevanu jsme narazili na náš jediný problém s ubytováním. Majitelé menšího střediska byli Rusové a kombinovali absolutní nevkus s totální leností. Elektroinstalace kopala, v rozích kvetla plíseň a neuměli vařit. Když jsem jim po zásluze napsal na Booking velmi špatnou recenzi, zkusili fígl: nahlásili, že jsme vůbec nedorazili a že jsme jim nezaplatili (platili jsme hotově bez potvrzení). Pokusili se nám tak strhnout plnou částku z karty ještě jednou. Booking nás vyzval k vyjádření, takže jsem jim obratem poslal vysmáté fotky z jejich zplesnivělého pokoje i s GPS souřadnicemi. Výsledek? Peníze nám neodečetli a po našem návratu do ČR ubytování z portálu úplně zmizelo.
Kromě všudypřítomných klášterů u Sevanu najdete i obrovský hřbitov v Noratusu. Jde o největší dochovanou sbírku takzvaných chačkarů – nádherně vyřezávaných kamenných křížů, z nichž některé pamatují deváté století. Podle staré legendy je místní obyvatelé kdysi v noci oblékli do vojenských uniforem, čímž na dálku k smrti vyděsili postupující seldžucké vojsko.
Po stopách Ládi Zibury
Od jezera jsme sjeli do Dilijanu, zeleného srdce Arménie. Náhodou jsme si zde zarezervovali naprosto stejné ubytování jako Láďa Zibura. Paní domácí vůbec nechápala, že ji Ládík zmínil ve své slavné knize. Zažili jsme tam doslova lukulské hody, nezbytnou lahev vodky a k snídani jsem dostal krupicovou kaši. Věc, kterou jsem nejedl snad dvacet let, a byla naprosto luxusní! Vyrazili jsme i na výlet do místního národního parku plného lesů a dravých řek. Turismus se tam tehdy teprve opatrně rozjížděl, docela by mě zajímalo, jak to tam vypadá dnes.
Cesta po Arménii se chýlila ke konci. Přesunuli jsme se na sever do města Ijevan, prohlédli si další kláštery a fascinující ruiny staré lanovky z éry Sovětského svazu. V Ijevanu jsme našli asi nejlepší restauraci s regionálním jídlem celého výletu – naprostý gastronomický ráj. Pak už přišel čas nakopnout naši spolehlivou Ladu Nivu a překročit hranice do Gruzie. A o tom zase až příště…
HTML galerie 1