Venku leje jako z konve, což je vlastně ideální čas sednout si k lepení. Moje třiadvaatřicetinové Mitsubishi A6M5 Zero momentálně vyžaduje pauzu. Čeká, až se z něj kompletně odpaří white spirit, abych mohl nanést finální vrstvu polomatu. A protože tahle japonská legenda potřebuje minimálně 24 hodin klidu, sáhl jsem do kitníku pro další rozdělanou věc.
Na stole mi přistál sovětský ingot – Suchoj Su-7 BKL v měřítku 1/48. Přechod z 1/32 na čtvrtku je vždycky trochu šok, protože spousta dílů je najednou buď mikroskopická, nebo rovnou neviditelná. Stavebnice je to letitá, původem od legendárního československého výrobce OEZ Letohrad. Kdo ji někdy stavěl, dobře ví, že ačkoliv to není úplně „klik-klak“ pro začátečníky, není to ani předem prohraný boj. Tvary má tenhle model trefené stále velmi slušně.
Syndrom zavřeného kokpitu a další modelářské radosti
Základním filozofickým údělem nás modelářů je trávit hodiny a hodiny nad detaily, které už nikdy nikdo neuvidí. Přesně to se mi stalo i u tohoto „Súčka“. Pečlivě jsem vymazlil kokpit, zkompletoval jsem nádherně detailní trysku motoru… a pak jsem to všechno s těžkým srdcem zavřel do trupu. Zůstal jen dobrý pocit, že „to tam někde vevnitř je“.
A podvozkové nohy? To je kapitola sama pro sebe. Každá noha se skládá z neuvěřitelných deseti dílů! U verze BKL (což je zkratka pro Boekombatnaya Kolyosno-Lyzhnaya, tedy bojová kolovo-lyžinová) je totiž podvozek konstrukčně nesmírně složitý. Skutečný letoun byl vybaven masivními lyžemi vedle kol, aby tahle těžká váha mohla operovat z rozbahněných polních letišť, což se na modelu podepsalo právě touhle drobnou skládačkou.
Porod jménem trup
Samotné spasování trupu byl docela slušný porod. Uvnitř totiž musíte přesně napasovat radar, onen neviditelný kokpit a masivní rysku. Skutečné letadlo poháněl gigantický proudový motor Ljulka AL-7F-1, který sice dokázal tuhle dvacetitunovou rouru rozjet na víc než Mach 2, ale také žral tolik paliva, že Su-7 mělo dolet jen o málo delší než papírová vlaštovka.
Nakonec si ale plast sedl a povedlo se mi všechno zavřít. Jediné místo, kde mě čeká klasická modelářská trojkombinace „tmelit, brousit, leštit“, je zadek u trysky. Tam to prostě trochu nesedí, ale není to žádná tragédie.
Kousek historie z Náměště
Stavím konkrétní stroj s trupovým číslem 6425. Tenhle kousek je pro našince mě srdcovka, protože sloužil u 20. stíhacího bombardovacího leteckého pluku v Náměšti nad Oslavou. Tato základna byla domovem těchto ikonických strojů, které svým typickým burácením dlouhé roky fascinovaly široké okolí. Stroj 6425 je krásnou připomínkou doby, kdy nad Vysočinou létaly tyhle robustní šípové stroje, u kterých se s nadsázkou říkalo, že létají spíše díky hrubé síle motoru než díky aerodynamice.
Tak mi držte palce, ať to broušení zadních partií proběhne hladce. Hned jak bude Su-7 připravené na surfacer, půjdu zkontrolovat, jestli už mi Zero dostatečně proschlo na finální lak.