Naše japonské putování se uzavřelo tam, kde vlastně začalo – v pulzující Ósace. Tentokrát jsme se ubytovali v klidném apartmánu jen kousek od rušné nákupní čtvrti a pouhých 400 metrů od vyhlášeného obchodního domu Volks v oblasti Nipponbaši (známé také jako Den Den Town). Pro každého, kdo dokáže ocenit plastikové modely nebo japonskou popkulturu, je tato čtvrť hotovým rájem.
Hlavní plán pro tyto dny byl jasný: nefalšovaný a systematický shopping. Ósaka je v tomto ohledu nekompromisní. Dny jsme trávili prozkoumáváním pater plných anime, mangy, neuvěřitelně detailních modelů. Jako milovníci analogového zvuku jsme samozřejmě nemohli vynechat obchody s deskami, kde se ukrývají fantasticky zachovalé vinyly, o jejichž stavu a čistotě si v Evropě můžeme často nechat jen zdát. Lovili jsme ale i typickou místní módu – ikonické vyšívané bundy sukajan. Tyto suvenýrové bombery, které původně vznikly po válce spojením amerického střihu a tradičních japonských motivů, jsou zdobené neuvěřitelně propracovanými motivy draků či tygrů a představují skvělý kus textilního řemesla.
I přes nabitý nákupní program jsme zvládli několik zajímavých kulturních zastávek. Navštívili jsme muzeum bydlení (Osaka Museum of Housing and Living), které se ukrývá v horních patrech moderního mrakodrapu.
Stroj času v osmém patře: Ósacká vesnice v oblacích
Pokud máte pocit, že už vás v Japonsku nemůže z hlediska využití prostoru vůbec nic překvapit, vydejte se na sever Ósaky k budově Sumai Joho Center. Z ulice vypadá jako běžný, sklem obložený kancelářský mrakodrap. Nastoupíte do obyčejného výtahu, zmáčknete tlačítko pro osmé patro a čekáte klimatizované kanceláře. Dveře se ale neotevřou do moderního openspacu. Otevřou se přímo do roku 1830.
Japonci tu totiž uvnitř budovy, desítky metrů nad rušnými ulicemi současné Ósaky, postavili unikátní Osaka Museum of Housing and Living. Jedná se o realistickou, plně průchozí repliku celého městského bloku z období Edo v měřítku 1:1. Nejsou to žádné laciné papírové kulisy. Tradiční kupecké domky zvané mačija, stará lékárna, hračkářství, hlídací věž i veřejné lázně jsou precizně postaveny z opravdového dřeva, hlíny a střešních tašek. Vše si můžete detailně osahat, do domků lze vstoupit a zkoumat tehdejší mechaniku posuvných dveří a chytrého uspořádání stísněného prostoru.
Aby byla iluze starého Japonska dokonalá, celý obří sál má vlastní dynamické osvětlení a ozvučení. Během vaší návštěvy se tak plynule mění denní doba. Zažijete tu jasné odpoledne, které se postupně přelije do dramatického západu slunce, kdy se v uličkách rozsvítí papírové lucerny. Zlatým hřebem je pak noční bouřka se skvělými zvukovými efekty, po které na umělé obloze nad střechami dřevěných domků vyjdou hvězdy. Je to pohlcující interaktivní divadlo a skvělý stroj času, který byste v osmém patře administrativní budovy rozhodně nehledali.
Architektonická červí díra
Skutečným architektonickým a vizuálním vrcholem byla večerní návštěva Umeda Sky Building. Tento futuristický mrakodrap z roku 1993, který navrhl architekt Hiroši Hara, dokonale demonstruje japonskou odvahu v oblasti stavebního inženýrství. Stavba se skládá ze dvou samostatných čtyřicetipatrových věží, které jsou na samotném vrcholu propojeny obří kruhovou plošinou s otevřenou vyhlídkou Kúčú Teien (Visutá zahrada).
Fascinující je už samotný přístup na vyhlídku: mezi oběma věžemi se ve výšce přes 170 metrů tyčí prosklené tubusy s eskalátory. Jízda v nich visí volně v prostoru a člověk si připadá, jako by cestoval sci-fi červí dírou do jiné dimenze. Výhled z otevřené kruhové střechy na noční Ósaku je omračující. Nekonečný oceán neonů, mrakodrapů a blikajících světel se táhne až k horizontu a dává naplno pocítit obrovskou energii této metropole.
Saxofonová smršť na závěr
Tečkou za celým naším japonským dobrodružstvím byl zcela spontánní hudební zážitek. Narazili jsme na koncert starších japonských pánů, kteří v jednom z místních klubů naživo rvali poctivý, energický soft rock. Sledovat je při hře bylo čistou radostí. Zapomeňte na nějakou strojenost – tito bardi si každou vteřinu na pódiu užívali s nefalšovanou, mladistvou energií a obrovským nasazením, že okamžitě strhli celý sál (no sál, vlezlo se tam tak 15 lidí). Hvězdou večera byl ale jejich saxofonista. Předvedl neuvěřitelně procítěná a technicky dokonalá sóla, že nám doslova spadla brada. Byl to přesně ten moment, kdy si uvědomíte, že hudba nemá žádné věkové ani jazykové bariéry.
Ósaka nás zkrátka vyprovodila tím nejlepším možným způsobem: kombinací špičkových nákupů, dechberoucí architektury a syrové lidské radosti.
Bílé oblázky, čínský sprint a 36 hodin na cestě domů
Naši úplně poslední japonskou noc jsme se rozhodli strávit strategicky. Abychom se vyhnuli rannímu stresu a tahání kufrů přes celou obří Ósaku, přesunuli jsme se rovnou k mezinárodnímu letišti do hotelu Kansai Airport Washington Hotel. Byl to geniální tah. Večer jsme si v klidu zašli na poslední parádní japonské jídlo, nakoupili pár dárků ve zdejším velkém outletu a ráno před odletem jsme si ještě stihli udělat pohodovou procházku na bílou oblázkovou pláž Rinku Marble Beach, která leží přímo naproti letištnímu ostrovu.
Tím ovšem veškerá pohoda a zenový klid definitivně skončily a začal logistický masakr.
Check-in s příchutí katastrofy
Už na přepážce v Ósace se na nás usmála zaměstnankyně aerolinek a oznámila nám, že nás sice rádi odbaví, ale zavazadla nám pošlou jen do čínského města Si-an (Xi’an), kde jsme měli přestupovat. Tam si je prý musíme sami fyzicky vyzvednout, znovu projít bezpečnostní kontrolou a udělat si kompletně nové odbavení na let do Evropy. Zírali jsme na ni v němém úžasu. Snažili jsme se jí vysvětlit, že na celý přestup máme přesně hodinu a půl a že se to reálně nedá v tak obrovském uzlu stihnout. Nebylo s ní žádné řeči. Systém je systém.
Jak zpozdit mezikontinentální let
Do Číny jsme dorazili s pulzem závodního chrta. Naštěstí tam na nás rovnou u rukávu čekal delegovaný zaměstnanec aerolinek China Eastern, jehož jediným úkolem bylo protáhnout nás přes všechny kontroly přednostně, abychom letadlo do Vídně stihli. Mělo to jen jeden drobný háček – ten chudák netušil, že nemáme odbavená zavazadla až do cíle.
Když zjistil, že musíme do příletové haly k pásům, málem ho omylo. Následoval zoufalý čínský sprint přes terminál, lovení kufrů a byrokratické peklo s novým odbavením. Výsledek této mizerné aerolinkové organizace? Do letadla jsme se sice dostali, ale museli kvůli nám o celou hodinu odložit start. Holt mistři v plánování.
Evropská dopravní ruleta
Zpoždění nabrané v Číně se s námi samozřejmě táhlo dál. Do Vídně jsme dosedli o hodinu později a můj přímý vlak z letiště na Moravu byl pochopitelně dávno nenávratně pryč. Tím odstartovala epická štafeta, za kterou by se nemusel stydět ani Jules Verne.
Z vídeňského letiště jsem musel vzít autobus do Brna. V Brně jsem přesedl na další autobus do Ostravy. Tam ale moje cesta zdaleka nekončila. Z Ostravy jsem musel skočit na lokální vlak do Kunčic, kde jsem konečně, z posledních zbytků sil, chytil ten úplně finální spoj do Českého Těšína.
Doma jsem se svalil po neuvěřitelných 36 hodinách čistého času strávených na cestě. O tom, jak jsem po téhle dopravní tortuře plné přestupů, sprintů a nespánku vypadal, si pravděpodobně dokážete udělat velmi živou představu sami. Zombie apokalypsa by proti mně byla přehlídka svěžesti.
Závěrečné zúčtování
Ale víte co? Stálo to za každou vteřinu.
Když se teď s odstupem ohlédnu, musím upřímně říct, že Japonsko je jedna z nejúžasnějších, nejvíce fascinujících zemí, které jsem kdy v životě navštívil. Je to jiný vesmír, kde do sebe všechno zapadá a spolehlivě funguje. Lidé jsou neuvěřitelně vstřícní, neustále se na vás usmívají a mají k sobě i svému okolí hluboký respekt. Architektura, gastronomie, historie a bezkonkurenční, sci-fi záchody – to všechno tvoří koktejl, který vás zkrátka pohltí. Bylo tam neskutečně fajn a už teď vím, že to nebyla má poslední cesta.
Sayōnara, Japonsko!
HTML galerie 1