Po dnech strávených v tradiční architektuře horské Takajamy nás čekal přesun do průmyslové a moderní Nagoje. Cesta dolů z hor po trati Takayama Main Line ovšem není jen obyčejným polykáním kilometrů. Jde o jednu z nejscéničtějších železničních tras v Japonsku. I pro směr z hor k pobřeží mimochodem platí jedno zásadní rezervační pravidlo: vždy žádejte sedadla na pravé straně vagónu (my jsme měli cíleně vybraná místa 8C, 9C a 9D). Trať totiž dlouhé desítky kilometrů kopíruje dravé koryto řeky Hida a právě z této strany se vám naskytnou ničím nerušené výhledy do hlubokých kaňonů a na okolní zalesněné masivy.
Samotný vlak, kterým jsme cestovali, stojí za pozornost i po technické stránce. Nastoupili jsme do spoje Limited Express Hida. Velká panoramatická okna, která sahají nezvykle nízko, a mírně vyvýšená podlaha zajišťují, že i z uličky máte perfektní výhled ven. Dlouhá desetiletí tu jezdily legendární naftové stroje řady KiHa 85. My jsme už ale měli tu čest jet zbrusu novou generací s označením HC85 (písmena HC znamenají Hybrid Car).
Není to obyčejný „nafťák“. Jedná se o vůbec první japonský hybridní vlak pro expresní linky, který je schopen dosáhnout rychlosti 120 km/h. Jeho pohon funguje na principu takzvaného sériového hybridu. Naftový šestiválec o výkonu zhruba 450 koní tu neslouží k přímému pohonu kol přes převodovku. Funguje výhradně jako generátor, který vyrábí elektřinu a ukládá ji do lithium-iontových baterií pod podlahou. Samotný pohyb vlaku pak zajišťují moderní synchronní trakční elektromotory s permanentními magnety.
Díky této koncepci vlak při nekonečném brzdění z prudkých horských svahů směrem k Nagoji neustále rekuperuje energii zpět do baterií. Výsledek? Spotřeba paliva i emise radikálně klesly, ale co oceníte nejvíce – v kabině je i přes použití mohutného spalovacího motoru klid a téměř nulové vibrace. Není divu, že tato elegantní souprava z lehké nerezové oceli získala prestižní japonské ocenění Blue Ribbon Award za vynikající železniční design a technologii.
A ještě jeden drobný detail pro milovníky estetiky. Pokud si všimnete potahů sedadel v běžné třídě, přecházejí z červené do oranžové barvy. Designéři se zde inspirovali podzimními barvami javorových listů, které lemují horskou trať přesně v těchto místech.
V takovém komfortu jsme po více než dvou hodinách jízdy plynule vjeli na rozlehlé nádraží v Nagoji, odpočatí a připraveni prozkoumat další technologické i historické perly tohoto města…
Nagoja: Průmyslové srdce, široké bulváry a rodiště pačinka
Pokud si otevřete většinu běžných cestopisů, Nagoju v nich často najdete popsanou jen jako nudný tranzitní uzel mezi Tokiem a Kjótem. To je ale obrovská chyba. Čtvrté největší japonské město je totiž industriálním a technologickým srdcem země. Právě z této oblasti pocházejí všichni tři velcí sjednotitelé Japonska (Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši i Tokugawa Iejasu).
Když vyjdete z nádraží, okamžitě vás do očí praští jedna urbanistická anomálie. Na rozdíl od stísněného Tokia nebo Kjóta má Nagoja neuvěřitelně široké a rovné bulváry. Třída Hisaja Ódóri má na šířku celých sto metrů. Důvod je prostý a temný zároveň – město bylo za druhé světové války kvůli svému těžkému a leteckému průmyslu prakticky srovnáno se zemí kobercovými nálety. Pováleční inženýři ho tak mohli na zelené louce přebudovat rovnou s ohledem na masivní automobilovou dopravu. A ještě jedna perlička pro milovníky retro her: právě tady v Nagoji se po válce zrodil fenomén mechanických herních automatů pačinko.
My jsme sem ovšem přijeli za jiným fenoménem. Nagoja je synonymem pro značku Toyota. Pokud si ale myslíte, že vás čeká jen jedna velká garáž plná aut, hluboko se mýlíte. Ve městě se nacházejí hned dvě odlišná, rozsáhlá muzea. A obě musíte vidět.
Toyota Commemorative Museum: Od niti k motoru a nečekaná česká stopa
Naše první zastávka mířila do Toyota Commemorative Museum of Industry and Technology, které leží kousek od centra ve čtvrti Sako. Muzeum se nachází v původních, pečlivě zrestaurovaných halách z červených cihel. První polovina expozice vás totiž možná překvapí – nejsou tu žádná auta, ale obrovské tkalcovské stavy.
Zakladatel impéria, Sakiči Tojoda, totiž nezačínal s písty a koly, ale v textilním průmyslu. Jeho největším vynálezem byl plně automatický stav (Type G) z roku 1924. Měl jednu geniální mechanickou vlastnost: pokud se přetrhla byť jen jediná nit, stroj se okamžitě sám zastavil, aby neprodukoval zmetky. Tento princip, nazývaný jidoka (automatizace s lidským dohledem), se stal absolutním základním kamenem pozdějšího legendárního výrobního systému Toyoty u automobilů. Až Sakičiho syn, Kiičiró Tojoda, vzal peníze z prodeje textilních patentů a zariskoval – založil divizi na výrobu aut. V druhé hale už pak kráčíte fascinující historií strojírenství. Od obřích bucharů, přes první ruční odlévání bloků motorů, až po lisy o velikosti rodinného domu, které před vámi v reálném čase formují kusy karoserií.
Právě v automobilové části jsem zažil jeden z nejsilnějších momentů celé cesty. Během toho, co jsem se skloněný s foťákem snažil ulovit detaily podvozku a motoru jednoho z historických modelů, ke mně nenápadně přistoupil postarší japonský kustod v dokonale padnoucí uniformě. Chvíli sledoval mé zaujetí a pak se zdvořile anglicky zeptal, odkud jsem. Když jsem odpověděl, že z České republiky, jeho tvář se okamžitě rozjasnila. S vážností a hlubokou úklonou mi řekl větu, která mě naprosto odzbrojila:
„Jménem celé Toyoty vám děkuji. Byli to totiž ti nejlepší japonští inženýři, kteří odjeli studovat k vám do České republiky. Velice si vaší země a vašich inženýrů vážíme.“
Zůstal jsem stát jako opařený. Až později mi došlo, jak hlubokou historickou pravdu ten muž pronesl. Československo bylo totiž v padesátých a šedesátých letech světovou špičkou v textilním strojírenství. Zlaté české ruce (konkrétně vynálezce Vladimír Svatý z Liberce) tehdy stvořily vůbec první tryskový tkalcovský stav na světě. Japonské delegace, včetně expertů od Toyoty a Nissanu, k nám tehdy skutečně jezdily tento patent studovat a licencovat, protože znamenal revoluci. Ten moment, kdy vám na druhém konci světa poděkuje zástupce největší automobilky planety za um českých mozků, si zkrátka zapamatujete navždy.
HTML galerie 1
Po stopách samurajů: Pěšky údolím Kiso z Magome do Cumaga
Když už máte základnu v moderní a průmyslové Nagoji, byla by obrovská chyba nevyrazit na jeden z nejlepších historických treků, jaké Japonsko nabízí. Autobusem jsme vyrazili do údolí Kiso, abychom si prošli úsek legendární stezky Nakasendó.
Pro pochopení kontextu: v období Edo (1603–1867) existovalo pět hlavních cest, které spojovaly tehdejší hlavní město Edo (dnešní Tokio) s Kjótem. Nakasendó byla tou nejdelší z nich. Měřila přes 500 kilometrů a vedla drsným vnitrozemím přes hory. Využívali ji především bohatí samurajové, feudální pánové a princezny, protože na rozdíl od pobřežní cesty Tókaidó zde nehrozilo nebezpečí hlubokých brodů přes rozvodněné řeky.
Naše pěší cesta začala ve vesnici Magome. Tato bývalá poštovní stanice (jeden z 69 záchytných bodů na trase, kterým se říkalo juku) je unikátní svým urbanismem. Většina podobných stanic se stavěla na rovině, ale Magome je posazené v poměrně příkrém svahu. Centrem vesnice protéká důmyslný systém vodních kanálů, které dodnes pohánějí masivní dřevěná mlýnská kola. Zástavba byla v minulosti několikrát zničena požáry, ale Japonci ji do posledního trámu obnovili pomocí původních tesařských postupů.
Z Magome jsme vyrazili na samotný trek. Cesta vede skrz husté lesy plné japonských cypřišků (hinoki). Dřevo z této konkrétní oblasti bylo v historii natolik cenné, že bylo vyhrazeno pouze pro stavbu nejposvátnějších šintoistických chrámů (včetně slavné svatyně Ise) a za pokácení jediného stromu bez povolení se platilo useknutím hlavy. Cesta je nádherně udržovaná, místy dlážděná původními kameny, a i zde narazíte na mosazné zvonce proti medvědům (kumasuzu), do kterých musí procházející turisté občas s chutí praštit paličkou, aby o sobě dali divoké přírodě vědět.
Zhruba po třech hodinách pohodové chůze horskými průsmyky a kolem starých čajoven se před vámi otevře cíl: vesnice Cumago.
Při vstupu do Cumaga zažijete naprostý vizuální šok a cestu v čase do 18. století. Tato vesnice se totiž v roce 1968 stala vůbec prvním místem v celém Japonsku, které zavedlo plošnou a absolutně nekompromisní památkovou ochranu. Místní obyvatelé se tehdy dohodli na třech železných pravidlech: „Neprodávat, nepronajímat, neničit“. Následovala neuvěřitelná technologická a estetická čistka. Obyvatelé nechali kompletně zakopat veškeré elektrické, telefonní i datové kabely pod zem, takže vám nad hlavou nevisí jediný drát. Z fasád zmizely všechny moderní antény, plastové značky i automaty na nápoje a ulice nesmí křižovat žádná auta. Kráčíte tu mezi tmavými dřevěnými domy se zataženými posuvnými panely a papírovými lucernami a iluze starého feudálního Japonska je tu dovedena k naprosté, nedotčené dokonalosti.
HTML galerie 1
Toyota Automobile Museum: Nejkrásnější automobilový chrám
Další den jsme se přesunuli na předměstí do Nagakute, kde leží Toyota Automobile Museum. Pokud máte k autům jen trochu vztah, a obzvlášť pokud jako já občas stavíte jejich zmenšené kopie, připravte si bryndák. Tohle bylo bez jakýchkoliv debat to nejhezčí a nejlépe uspořádané automobilové muzeum, jaké jsem v životě viděl.
Název je vlastně dost klamavý. Není to totiž muzeum Toyoty. Je to monumentální oslava celosvětové historie motorismu. Japonci zde s neuvěřitelnou pečlivostí, logikou a úctou shromáždili přes 140 vozidel z celého světa, a to bez ohledu na značku. Každé jednotlivé auto, od prvního Benzova motorového vozu z roku 1886 až po moderní supersporty, je v bezchybném, plně funkčním stavu. Neuvidíte tu ani smítko prachu, ani kapku uniklého oleje. Odlesky na lacích jsou tak dokonalé, jako by auta právě vyjela z lakovny.
Procházíte tu chronologicky vývojem designu a techniky. Oči vám budou přecházet z masivních amerických křižníků z padesátých let (jako je kultovní Tucker ’48 se třetím středovým světlometem, který se otáčel s volantem) na elegantní evropské stroje typu Bugatti Type 35 nebo Mercedes-Benz 500K s jeho mohutným kompresorem. Dechberoucí je i sekce věnovaná zlaté éře japonských sportovních aut ze šedesátých a sedmdesátých let. Vedle legendárního Nissanu Skyline a rotačním motorem poháněné Mazdy Cosmo Sport tu stojí svatý grál – Toyota 2000GT. Tohle ladné kupé, které si zahrálo i v bondovce Žiješ jenom dvakrát, definovalo japonský design a dokázalo světu, že inženýři ze země vycházejícího slunce umí postavit auto rovnocenné s evropskými Jaguary či Porsche.
Vše je navíc podpořeno promyšleným nasvícením, dokonalou expozicí dobových plakátů, maskotů z chladičů a vývojem designu v kontextu světové kultury. Není to jen parkoviště drahých aut. Je to místo, kde každá expozice vypráví ucelený příběh. Strávili jsme tu hodiny zkoumáním ladných tvarů, přechodů palubních desek a technických řešení náprav. Pokud zavítáte do Nagoje, návštěva tohoto chrámu čtyř kol musí být povinností.
HTML galerie 1
Ztraceni v čase: Japonský rock’n’roll pro pokročilé
Někdy si naplánujete večer plný objevování místní nezávislé hudební scény, a nakonec se ocitnete v úplně jiném časoprostoru. Přesně to se nám přihodilo.
Můj syn Jay s manželkou Bárou přišli s parádním nápadem: „Půjdeme do klubu na živý koncert místních amatérských kapel!“ Jako člověk, jehož hudební srdce bije spíše pro poctivý rock a metal, jsem byl docela zvědavý, co nám japonský underground naservíruje. Vyrazili jsme tedy do víru města.
Když jsme dorazili na místo, klub vypadal přesně jako klasická americká tančírna z padesátých let. Atmosféra byla tak autentická, že byste čekali, že u mikrofonu ještě včera stál samotný Elvis. Co nás ale okamžitě praštilo do očí, byl věkový průměr přítomných hostů. Začal někde na šedesátce, a to mluvím o těch „šedesát hodně plus“. Ve svých třiapadesáti letech jsem se tam najednou cítil jako to úplně nejmladší ucho v sále.
Záhada se brzy vyřešila. Zjistili jsme, že slibovaný koncert amatérských kapel se odehrál už minulý týden. Dnešní večer patřil místní kapele, která do lidí prala ty největší hity 50. a 60. let.
A víte co? Byla to pecka. Pokud si myslíte, že senioři v Japonsku tráví večery jen u poklidného popíjení čaje, tak vás musím vyvést z omylu. To, jak to tihle veteráni dokázali na parketu rozbalit, jsem ještě neviděl. Energie, smích, uvolnění a taneční nasazení, které by utahalo i teenagery. Bylo to neuvěřitelně milé a vtipné. Tohle u nás zkrátka nemáme. Holt Japonsko…
Ztraceni v překladu a nagojská záhada šesti toastů
Při prozkoumávání Nagoje jsme jedno ráno narazili na vyloženě autentické, staré retro café (v Japonsku se těmto tradičním kavárnám říká kissaten). Nebyla to žádná sterilní moderní franšíza, ale podnik, kde se zastavil čas kdesi v sedmdesátých letech, vonělo to tam praženou kávou a za pultem vládla starší usměvavá paní.
Rychle se ukázalo, že majitelka neumí anglicky ani pozdravit. Byla ale skálopevně přesvědčena o jedné věci – když na nás, tři zjevné Evropany, bude mluvit japonsky dostatečně pomalu a s výraznou artikulací, ten význam nám v hlavě prostě nějak naskočí. Byla u toho tak nesmírně milá a snaživá, že jsme s úsměvem přistoupili na hru a pomocí gestikulace a univerzální znakové řeči si konečně objednali naši snídani. Pro nás tři jsme zvolili dva čaje, jednu kávu a přiměřený počet toastů, tedy pro každého jeden set.
Po chvíli nám paní s hlubokou úklonou přinesla naši objednávku. Na stole přistály tři kávy a tři čaje. Udiveně jsme ale zírali na to, co následovalo. Před námi se navršila hromada přesně šesti porcí bohatě obložených toastů. Naše první myšlenka byla jasná: chudák paní nás buď špatně pochopila, nebo si při pohledu na naše evropské postavy řekla, že jsme pravděpodobně podvyživení a musíme mít strašlivý hlad, tak nám tu snídaňovou porci raději pro jistotu zdvojnásobila.
Hrad Nagoja: Zlatí kapři a vůně dřeva
Obyčejné turistické brožury vám řeknou, že hrad Nagoja z roku 1612, postavený na příkaz slavného Tokugawy Iejasua, za války kompletně vyhořel při kobercových náletech a dnes je to jen nezajímavá betonová replika. To je ale velký omyl. Samotná hlavní věž se slavnými zlatými chrliči šačihoko (tvorové s tygří hlavou a kapřím tělem, kteří měli budovu chránit před ohněm) je sice momentálně zavřená, protože se Japonci rozhodli beton strhnout a do roku 2028 věž znovu postavit čistě ze dřeva, ale ten skutečný poklad leží hned vedle ní na nádvoří.
Jde o palác Honmaru Goten. Japonci tuto rozlehlou rezidenci nedávno kompletně znovu postavili přesně podle dochovaných staletých plánů a otevřeli ji v roce 2018. Neuvidíte tu žádný beton, sádrokarton ani ocelové nosníky. Je to stoprocentní mistrovská dřevostavba ve stylu šoin-zukuri, postavená zcela bez použití hřebíků pomocí tradičních tesařských spojů. Jakmile si vyzujete boty a vejdete dovnitř, okamžitě vás omámí sytá vůně čerstvého japonského cypřišku (hinoki). Ta se mísí s odlesky všudypřítomného plátkového zlata na posuvných stěnách, které pečlivě ručně pomalovali mistři z proslulé umělecké školy Kanó. Jde o ukázku toho, s jakou fanatickou přesností a úctou k řemeslu dokáže Japonsko křísit svou historii.
Moderní umění pod taktovkou architektonického mistra
Pokud si potřebujete po historii trochu vyčistit hlavu, ideálním kontrastem k hradu je Nagoya City Art Museum. Nejde jen o to, co visí na stěnách, ačkoli sbírky zahrnující díla Modiglianiho, mexickou renesanci nebo současné japonské autory jsou vynikající. Hlavním tahákem pro technické oko je samotná budova.
Navrhl ji slavný japonský architekt Kišó Kurokawa (jeden ze zakladatelů architektonického hnutí zvaného metabolismus). Leží v klidném parku Širakawa a architektura tu funguje jako dokonalý optický klam a hra s prostorem. Aby budova vizuálně nenarušovala okolní zeleň a stromy, Kurokawa zapustil značnou část výstavních ploch hluboko do podzemí. Aby ale návštěvníci uvnitř neměli pocit stísněnosti v bunkru, vytvořil zde obří prosklené zapuštěné nádvoří, které přivádí měkké přirozené světlo i do těch nejnižších pater. Procházet tímto prostorem je stejný umělecký zážitek jako samotné sledování vystavených obrazů.
HTML galerie 1