Po dnech strávených v prefektuře Ishikawa nás čekal přesun do hor. Z Kanazawy jsme tentokrát vyrazili autobusem skrze masivní tunely a úzké klikaté průsmyky pohoří Hida. Cesta nabízí úchvatné výhledy na divokou krajinu, ale to pravé inženýrské a kulturní unikum na vás čeká až v samotném údolí řeky Šógawa, kde jsme si udělali půldenní zastávku.
Vesnice Širakawa-gó, zapsaná od roku 1995 na seznamu Světového dědictví UNESCO, je proslulá svou jedinečnou lidovou architekturou zvanou gasshō-zukuri (v doslovném překladu „konstrukce složených rukou k modlitbě“). Když se podíváte na masivní, až čtyřpatrové dřevěné domy se strmými slaměnými střechami, tato symbolika je okamžitě zřejmá. Za svébytným tvarem stojí čistě pragmatický boj s drsnou přírodou. Oblast Hokuriku a přilehlé Alpy patří k místům s vůbec nejvyšším úhrnem sněhových srážek na planetě – v zimě zde běžně leží až čtyřmetrová vrstva těžkého mokrého sněhu. Střechy proto svírají extrémní úhel 60 stupňů, aby sníh mohl přirozeně sjíždět dolů a svou vahou neprobořil konstrukci.
Úchvatné je samotné stavební inženýrství: celé obří domy byly stavěny bez použití jediného kovového hřebíku. Trámy jsou spojovány složitými tesařskými dlabanými spoji a jištěny pružnými provazy z konopí a mladých vrbových proutků. Tato flexibilita umožňuje stavbě mírně pracovat a absorbovat jak silné horské větry, tak časté seismické otřesy.
Největší zážitek představuje procházka centrální osadou Ogimači. Na rozdíl od mnoha skanzenů po světě se zde nedíváte na mrtvé muzejní exponáty. V těchto domech stále žijí běžní místní obyvatelé, kteří zde hospodaří, pěstují rýži v zatopených políčkách přímo mezi stavbami a udržují komunitní život. Vnitřní uspořádání domů reflektuje tehdejší ekonomiku regionu. Zatímco v přízemí se nachází rodinné zázemí s centrálním otevřeným ohništěm irori, rozsáhlé podkrovní prostory pod střechou historicky sloužily k chovu bource morušového. Teplo a kouř z ohniště stoupaly skrze roštové stropy vzhůru, což udržovalo ideální mikroklima pro housenky produkující vzácné hedvábí a zároveň kouř přirozeně impregnoval slaměnou střechu proti plísním a hmyzu. Výměna obří slaměné střechy (kaya) je technologicky a logisticky náročný proces, který se musí opakovat každých 30 až 40 let. Vyžaduje zapojení celé komunity v rámci tradičního systému vzájemné pomoci zvaného yui. Během jediného víkendu se na střeše sejde až dvě stě sousedů, kteří starou slámu kompletně strhnou a položí novou.
Pokud se vydáte přes visutý most Deai-bashi (Most setkání) klenoucí se nad dravým proudem řeky, dojdete k druhé, neméně zajímavé části – otevřenému skanzenu Gasshō-zukuri Minkaen. Tento areál vznikl jako záchranná stanice pro tradiční architekturu. V průběhu druhé poloviny 20. století totiž v regionu probíhala masivní výstavba přehrad a hydroelektráren, které měly pohánět poválečný japonský průmysl, a mnoha okolním osadám hrozilo definitivní zatopení. Celkem 25 historických budov bylo proto opatrně rozebráno do posledního trámu, přeneseno za řeku a znovu sestaveno. V areálu můžete nahlédnout do útrob budov, které jsou detailně vybaveny původním nářadím, tkalcovskými stavy a vtipně působícími nástroji na výrobu střelného prachu umístěnými hned kousek od otevřeného ohniště.
HTML galerie 1
Základna v Takajamě: Rohože tatami a pravidla horké vody
Z Širakawa-gó jsme odpoledne pokračovali dalším autobusem do naší hlavní základny. Když se řekne Takajama (my jsme městečku familiárně říkali Tako Dziura), většina povrchních průvodců ji odbyde nálepkou „malé Kjóto“. Skutečnost je ale mnohem specifičtější. Toto město si zachovalo svou nádhernou historickou zástavbu z období Edo nejen díky geografické izolaci, ale především díky místním řemeslníkům. Zdejší tesaři a dřevozpracující mistři, takzvaní Hida no Takumi, byli považováni za technologickou a uměleckou špičku celého Japonska. Byli natolik zruční, že celá horská oblast Hida byla osvobozena od tradičního placení imperiálních daní v rýži. Místo toho platila svými lidmi – zdejší tesaři pravidelně putovali do hlavního města a postavili ty nejsložitější chrámy v Kjótu i Naře.
Naším útočištěm v tomto horském městě se stal hotel Takayama Ouan, který nabízí zcela specifický zážitek propojující moderní infrastrukturu s hlubokou tradicí. Změna atmosféry tu nastává už u vstupních dveří. U recepce si totiž musíte okamžitě sundat boty a zamknout je do připravené skříňky. Celý hotel, a to včetně dlouhých chodeb, kabin výtahů i samotných pokojů, je pokrytý tradičními rohožemi tatami. Chodíte tak celou třináctipatrovou budovou buď bosi, nebo ve speciálních ponožkách. Tento drobný detail okamžitě mění akustiku celého prostoru, tlumí kroky a navozuje pocit nezvyklého klidu.
Skutečným technickým a kulturním vrcholem pobytu byl ale onsen – tradiční japonské lázně v nejvyšším patře s úžasným výhledem na alpské vrcholky. Pojem onsen se v Japonsku nebere na lehkou váhu a rozhodně nejde o obyčejnou horkou vanu. Aby se pramen mohl legislativně a oficiálně nazývat onsenem, musí splňovat přísný zákon o horkých pramenech z roku 1948 (Onsen Hó). Ten exaktně definuje, že teplota vody u vývěru musí přirozeně přesahovat 25 °C a voda musí obsahovat alespoň jeden z devatenácti přesně předepsaných chemických prvků.
Koupel v onsenu má svá staletími prověřená, železná pravidla. Plavky jsou striktně zakázané. Než vůbec vstoupíte do horké vody, musíte se na malých stoličkách v umývárně dokonale umýt mýdlem a spláchnout ze sebe i tu nejmenší bublinku mydlin. Při vstupu dostanete malý tenký ručník (tenugui), který namočíte do studené vody. Jakmile vstoupíte do vody, nastává zásadní moment – ručník si musíte složit a položit na hlavu (případně odložit na kraj bazénu). V žádném případě se nesmí dotknout vodní hladiny.
Hotel Takayama Ouan má ovšem ještě jednu fenomenální specialitu. Horká termální voda tělo extrémně prohřeje a zrychlí krevní oběh. Pokud se jdete vykoupat odpoledne nebo večer, čeká na vás u východu z lázní mrazák, ze kterého si můžete zcela zdarma vzít výborné nanuky na zchlazení. A pokud si přivstanete a vyrazíte na ranní koupel, je pro vás připravena další kultovní japonská záležitost – ledově vychlazené lahvičky s mlékem a probiotickými nápoji, které po horké ranní vodě fungují jako dokonalý balzám.
Sobotní trhy a cesta v čase do éry Šówa
V Takajamě jsme měli štěstí na místní sobotní velký trh, kde se kromě gastronomických specialit daly koupit i rukodělné výrobky. Odpoledne se dokonce konal food festival. Místní speciality a pivo z lokálního pivovaru byly skvělým zážitkem. Dali jsme si výbornou japonskou variaci na hovězí guláš s rýží (ale bez papriky) a Bára vynikající rybu. Uprostřed trhu byl navíc stánek, kde dva dobrovolníci přebírali od návštěvníků s hlubokou úklonou a poděkováním odpadky, jen aby je mohli vzápětí poctivě vytřídit.
Odpoledne jsme zamířili do místního retro muzea. Expozice sice na japonské poměry působí trochu neuspořádaně a sbírky jsou místy poněkud chaotické, ale tento živelný přístup z něj dělá pozoruhodnou zastávku. Muzeum funguje jako časová kapsle evokující japonskou éru Šówa (především její zlatá poválečná léta). Na rozdíl od sterilních moderních expozic za neprůstřelným sklem je tohle místo zcela kontaktní. Většinu exponátů si zde můžete vzít do ruky a vyzkoušet. Zapadnete do koženého křesla v dobovém holičství, prozkoumáte starou lékařskou kliniku nebo se posadíte do dobové školní lavice.
Milovníky techniky zaručeně dostane uvnitř zaparkovaná ikonická motorová tříkolka Daihatsu Midget (tento konkrétní kus si zahrál ve slavném japonském retro filmu Always Sunset on Third Street). Při pohledu na její tvary a obnaženou mechaniku si okamžitě představíte, jak nádherně by tenhle svébytný stroj vypadal ztvárněný jako propracovaný plastikový model v měřítku 1/24. Dále tu najdete plně funkční jukebox na původní vinylové desky, staré arkádové hry, konzole Famicom (úplně první domácí Nintendo) a celou řadu původních mechanických automatů pačinko. Stačí nabrat kovové kuličky a zkusit štěstí úplně stejně, jako to dělali místní před půl stoletím.
Rabbit Hole: Omluvy za rum a barmanská jaderná fyzika
Večer jsme navštívili bar Rabbit Hole. Zvenku vypadal jako nenápadná trafostanice, ale uvnitř to byl prémiový podnik vonící po včelím vosku a drahém dřevě. Usadili jsme se k pultu, připraveni na epickou degustaci whisky a rumu. Zhruba za deset vteřin k nám přispěchal majitel. Zastavil se, vrhl se do úklony tak hluboké, že si málem narazil čelo o hranu stolu, a spustil vodopád omluv. Nejdřív jsme usoudili, že nám omylem zapálil hotelový pokoj. Ale ne. Strašně se omlouval, že nám prostě nemůže nalít prémiový japonský rum. Prý s ním v Japonsku teprve začínají a „ještě nejsou úplně nejlepší na světě“. Což je samozřejmě absurdní, protože zrovna na Okinawě pálí takové rumy, že by nad nimi i piráti z Karibiku zahodili mapy k pokladu a odstěhovali se do Asie. Pan domácí nám místo toho s provinilým úsměvem nabídl výtečné rumy, které si Japonci nechávají na míru blendovat v zahraničí, aby neutrpěla jejich čest. Kývli jsme. A že japonská whisky, kterou nám nalil hned vzápětí, patří k absolutní světové špičce, není třeba dodávat.
O kousek dál barmanka míchala hostům drinky. Zapomeňte na nějaké teatrální žonglování s lahvemi. Stála tam s pipetou, barmanskou pinzetou a výrazem hlubokého soustředění. Každou kapku hořkého likéru dávkovala se zaujetím jaderné vědkyně, která právě ladí mezeru mezi beryliovými polokoulemi odrážejícími neutrony zpět do uranového jádra. Přesně balancovala na tenké hranici zpožděné kritičnosti a moc dobře věděla, že neopatrný pohyb o jediný milimetr znamená promptní kritický stav, modrý záblesk Čerenkovova záření a okamžitou evakuaci celé čtvrti. Led do sklenice vkládala s takovou posvátnou hrůzou a precizností, jako by šlo o aktivní palivové tyče.
A to nejlepší přišlo nakonec. Když jsme zaplatili a zvedli se k odchodu, bar se proměnil v perfektně namazaný stroj. Obsluha vystartovala. Někdo nám podal kabáty, další stiskl kliku, další otevřel vnější dveře. Jelikož pro všechny zaměstnance nebylo dost dveří, které by mohli s úctou podržet, zbytek personálu prostě vyběhl na ulici. Když jsme kráčeli pryč, stáli tam seřazení v úhledném zástupu na chodníku, v dokonalém pětačtyřicetistupňovém předklonu a sborově nám děkovali za návštěvu, dokud jsme nezmizeli za rohem ve tmě.
Skrz horskou hradbu do údolí bohů: Zázrak u rybníka Taišó
Když už trávíte čas v horské Takajamě, byla by chyba nevyužít její polohy k výpravě do samotného srdce Japonských Alp. Naším dalším cílem se stalo údolí Kamikóči, konkrétně oblast kolem rybníka Taišó (Taisho-ike). Cesta tam je fascinující ukázkou toho, jak drsná a nevyzpytatelná umí horská příroda být, a zároveň jak brilantně se s ní dokázalo vypořádat japonské dopravní inženýrství.
Při odjezdu z Takajamy se těžké, tmavé mraky válely nebezpečně nízko a vše nasvědčovalo tomu, že nás čeká trek v lijáku. Pak ale přišel na řadu průjezd masivním tunelovým komplexem Abo (Abo Toge Road). Tento více než pětikilometrový inženýrský zázrak, ražený přímo skrz aktivní sopečné podloží, propojuje prefektury Gifu a Nagano. Severní Japonské Alpy zde fungují jako mohutná povětrnostní hradba. Mraky přicházející od Japonského moře se často zachytí a vyprší na západní straně (v Gifu), zatímco na závětrné straně v Naganu panuje zcela odlišné klima. Přesně to se stalo nám. Po průjezdu temným tunelem jsme nečekaně vyjeli do zářivého, sluncem zalitého dne s dokonalou viditelností.
Vstup do samotného údolí Kamikóči, ležícího v nadmořské výšce 1500 metrů, podléhá velmi přísným pravidlům. Abyste ochránili zdejší panenskou přírodu národního parku Čúbu Sangaku, nesmíte sem vjet soukromým autem. Doprava je striktně omezena na speciální nízkoemisní autobusy a licencované taxíky. I díky této absolutní absenci individuálního motorismu si údolí zachovává neskutečně čistý vzduch a hluboký klid.
HTML galerie 1
Naše pěší túra začala u rybníka Taišó. Pokud byste čekali prastaré ledovcové jezero, budete překvapeni. Tento vodní masiv s temně tyrkysovou vodou vznikl vlastně docela nedávno, a to v roce 1915. Tehdy došlo k masivní erupci nedaleké aktivní sopky Jakedake. Obrovský sesuv bahna a kamení tehdy kompletně přehradil koryto průzračné řeky Azusa a během noci vytvořil tento hluboký rybník. Vizuálním symbolem jezera jsou z vody trčící pahýly mrtvých stromů. Původní modříny a jedle byly během sopečné erupce bleskově utopeny. Chladná a minerálně bohatá horská voda dřevo v podstatě zakonzervovala, takže i po více než sto letech tato surrealistická torza stále čelí vodní hladině a tvoří nádherný kontrast k dramatickým štítům pohoří Hotaka v pozadí.
Samotný trek podél krystalicky čisté řeky Azusa je čirou radostí. Během chůze si ale brzy uvědomíte jednu zvukovou zvláštnost. Hukot dravé řeky pravidelně doplňuje neustálé jemné kovové cinkání. Téměř každý japonský turista má totiž na batohu připnutou speciální rolničku či zvoneček zvaný kumasuzu. Nejde o módní výstřelek, ale o bezpečnostní vybavení. Kamikóči je přirozeným domovem medvěda ušatého, kterému se zde říká tsukinowaguma (měsíční medvěd). Zdejší populace je poměrně hojná a správa parku bedlivě monitoruje každé zpozorování. Tito medvědi jsou ovšem přirozeně plaší a ke konfliktům dochází prakticky jen tehdy, když zvíře nečekaně zaskočíte. Zvonečky tak plní logickou funkci – neustálým cinkáním dáváte už z dálky medvědům najevo svou přítomnost, aby měli dostatek času v klidu zmizet v lesním porostu.
Pokud o sobě dáváte vědět a respektujete pravidla, je průchod divočinou bezpečným a fascinujícím zážitkem. Procházka těmito místy jasně dokazuje, že Japonsko zdaleka nejsou jen neonové metropole, ale také dechberoucí, respekt vzbuzující příroda.
HTML galerie 1