Z Památníku 2. světové války v Hrabyni se dnes nabízí krásný výhled na sluncem zalitou krajinu. Ten kontrast umí člověka silně zasáhnout, obzvlášť když si plně uvědomíte, jaké peklo se zde na jaře 1945 odehrávalo. Nová expozice památníku po rekonstrukci konečně reflektuje válečnou realitu bez dřívějších ideologických nánosů a důstojně připomíná všechny, kdo bojovali. Ostravsko-opavská operace totiž nebyla jen lokální přestřelkou na samém konci války. Šlo o největší, nejdelší a nejkrvavější bitvu na našem území.
Poslední průmyslové srdce a betonové pasti
Když Rudá armáda, konkrétně 4. ukrajinský front pod velením Andreje Jeremenka, dorazila na severovýchodní Moravu a do Slezska, narazila na absolutní odpor. Ostrava byla na jaře 1945 posledním funkčním průmyslovým centrem Třetí říše. Porúří už v té době leželo v troskách nebo bylo obsazené západními spojenci. Hitler proto vydal přísný rozkaz udržet zdejší uhelné doly a ocelárny za každou cenu, protože bez nich by německá válečná mašinérie definitivně zhasla.
Obranu řídila německá 1. tanková armáda. Bránila se nesmírně efektivně, protože mistrně využila geografii a paradoxně i jednu naši předválečnou technickou výhodu: československé opevnění. Rudá armáda i 1. československá samostatná tanková brigáda musely postupně dobývat vlastní betonové pěchotní sruby a řopíky na Opavsku a Hlučínsku, které si Němci přizpůsobili pro své taktické účely. Postup byl vykoupen krví za každý metr. Českoslovenští tankisté v první fázi bojů u Ostravy přišli prakticky o všechny nasazené stroje. Samotná Opava, kterou Němci prohlásili za pevnost (Festung Troppau), byla po masivním sovětském bombardování a těžkých pouličních bojích zničena z 80 až 90 %.
Ocel a krev: Srovnání pozemních sil
Pro pochopení, proč se fronta na území dnešního Moravskoslezského kraje posouvala jen o stovky metrů denně, se musíte podívat na to, co proti sobě reálně stálo v pozemních bojích. Německá obrana fungovala i přes agónii Říše s brutální efektivitou.
| Atribut | Rudá armáda a čs. jednotky | Wehrmacht (1. tanková armáda) |
| Počty vojáků | Drtivá převaha. Do operace se zapojilo přes 250 000 vojáků. | Odhaduje se na 100 000 až 150 000 mužů čelících obrovskému tlaku. |
| Kvalita techniky | Spolehlivé tanky T-34/85 a těžké tanky IS-2 se 122mm dělem. Horší optika, ale obrovská hrubá síla a snadná oprava. | Špičková technika jako Panther, Tiger a Hetzer. Skvělá optika a přesnost, ale fatální nedostatek paliva. |
| Dělostřelectvo | Absolutní dělostřelecká nadvláda podpořená masivním nasazením raketometů BM-13 Kaťuša před každým útokem. | Značný nedostatek děl kompenzovaný masivním využitím Panzerfaustů, které decimovaly tanky v městské zástavbě. |
| Zkušenosti vojáků | Zocelený důstojnický sbor, ale řadovou pěchotu masivně doplňovali narychlo odvedení branci s minimálním výcvikem. | Jádro tvořili elitní veteráni východní fronty. Ztráty ale lepily oddíly Volkssturmu (starci a chlapci z Hitlerjugend). |
Cena za tento střet byla enormní a čísla vysoce převyšují jakékoliv jiné bojové akce na našem území. Sověti a Čechoslováci počítali téměř 24 000 mrtvých a zhruba 89 000 zraněných. Jen během přímých bojů o samotnou Ostravu padlo přes 1 400 rudoarmějců. Ztráty na německé straně se odhadují na 75 000 až 100 000 mrtvých, zraněných a zajatých. Během bojů v Ostravě zahynulo také přibližně 450 civilistů, které často zasáhla dělostřelba, když v domnění, že se fronta už posunula, předčasně opustili kryty.
Nebe v plamenech: Zkušení stíhači proti létajícím tankům
Jako modelář a dlouholetý fanoušek letadel z období druhé světové války nemohu vzdušné boje nad Ostravskem a Slezskem odbýt jen suchým konstatováním o plné sovětské převaze. Mnozí z vás mají stroje z obou stran konfliktu detailně postavené ve vitrínách v měřítku 1/48 nebo 1/32, ale reálné nasazení těchto letounů na jaře 1945 připomínalo skutečná jatka, při kterých se prolévala krev a hořel drahocenný letecký benzín až do posledních dnů.
Hlavní údernou sílu nad bojištěm představovala sovětská 8. letecká armáda, v jejíže sestavě bojovala i 1. československá smíšená letecká divize. Do operace nastupovali s drtivou masou přesahující 400 bojových letounů. Z polních letišť (například z polské Poremby či z Albrechtiček u Mošnova) startovaly těžké formace legendárních bitevníků Il-2m3 Šturmovik. Tento těžce pancéřovaný stroj hrál naprosto klíčovou roli. Piloti „létajících tanků“ útočili v malých výškách přímo na obrněné kolony, vlakové transporty i zakopané dělostřelecké baterie Wehrmachtu, zatímco se na ně snášela masivní palba z flaku. Stíhací krytí obstarávaly rychlé a v malých výškách extrémně obratné stíhačky La-5FN, La-7 a Jakovlevy Jak-3 a Jak-9.
Proti nim stála německá Luftflotte 6 s přibližně 120 bojeschopnými stroji. V historických materiálech se občas dočtete o zcela zničené Luftwaffe na konci války, ale to je obrovský mýtus. Němci do bojů nasadili zbytky elitních stíhacích eskader JG 52 a JG 77. Jejich zkušení veteráni létali na pokročilých verzích Messerschmitt Bf 109 (verze G-6, G-10, G-14 a výborně vyzbrojené K-4). O přímé pozemní útoky se staraly bitevní eskadry SG 4 a SG 10 na silně opancéřovaných strojích Focke-Wulf Fw 190 F-8.
Z letišť u Ostravy, Dolního Benešova a později při ústupu i z Olomouce a Prostějova startovali Němci k rychlým přepadům. Absolutním limitem pro obránce nebyla absence schopných pilotů, ale katastrofální nedostatek paliva. Taktika přečíslených Messerschmittů se musela spoléhat na systém „udeř a uteč“. Z převýšení se snažili rozbít formace Šturmoviků ještě před odhozem pum a okamžitě mizeli. Obě strany u Ostravy krvácely a v hořících troskách letounů umírali piloti i pár dní před finální kapitulací.
Těšínsko a krvavá past jménem Volksliste
Při pohledu na historii jara 1945 nesmíte opomenout specifickou a nesmírně tragickou situaci na Těšínsku. Na rozdíl od Protektorátu Čechy a Morava bylo toto území po porážce Polska přímo anektováno ke Třetí říši (Gau Oberschlesien). S tím přišla do rodin místních obyvatel byrokratická a psychologická past: Deutsche Volksliste (DVL).
Zápis do této listiny (nejčastěji do tzv. 3. kategorie) nebyl pro většinu místních otázkou nacistického přesvědčení, ale holého přežití – lidé si zachránili majetek a vyhnuli se vysídlení. Mělo to ale fatální důsledek: okamžitou brannou povinnost. Synové z českých nebo polských rodin oblékli uniformu Wehrmachtu a byli odesláni na frontu. Mnohým se podařilo dezertovat a vstoupit do našich zahraničních jednotek. Běžně tak u Ostravy proti sobě stáli v zákopech kluci ze stejných vesnic – jedni v sovětských a československých uniformách, druzí násilím drženi pod hrozbou popravy rodiny v uniformách Wehrmachtu. Pro sovětskou stranu i vnitrozemní Čechy to po zajetí byli rovnou nacisté nebo zrádci, což pro ně často znamenalo popravu na místě nebo transport do pracovních táborů.
Temný stín osvobození
Skutečná válečná realita nemá nic společného s černobílým pohledem někdejší propagandy. Rudá armáda sice vyhnala německé jednotky a vojáci si na frontě sáhli na absolutní dno, ale ihned za bojovými liniemi přijížděl úplně jiný aparát: sovětská vojenská kontrarozvědka SMERŠ a oddíly NKVD.
Jejich chování na našem území předznamenalo budoucí vývoj. Agenti dorazili s předem připravenými seznamy z Moskvy a okamžitě začali zatýkat lidi z řad tzv. bílé emigrace (Rusy uprchlé před bolševiky ve 20. letech, kteří zde získali občanství). Byli odvlečeni rovnou do sovětských gulagů bez jakéhokoliv soudu. Sověti tím zcela ignorovali československou suverenitu a jasně demonstrovali sílu. Samostatnou kapitolou byl pak vztah k civilnímu obyvatelstvu. K rabování a znásilňování docházelo ve velkém měřítku. Zvláště v oblastech s německým obyvatelstvem nebo na Hlučínsku se rudoarmějci chovali jako mstitelé za utrpení prožité doma.
Při pohledu z Hrabyně na dnešní klidnou krajinu je dobré mít obě tyto roviny neustále na paměti. Na jedné straně nepochybné a zaplacené hrdinství vojáků v bahně a krvi zákopů, na straně druhé chladný kalkul Stalinova režimu, který s tanky přivezl i základy nové totality.