Epos Odyssea volně navazuje na Iliadu a popisuje strastiplnou cestu ithackého krále Odyssea z trojské války zpět do vlasti. Zatímco válka trvala deset let, Odysseův návrat zabere dalších deset let.
Děj se nedrží přísně chronologické linie a odehrává se ve třech hlavních rovinách:
- Pátrání Télemacha (Télemacheia): Na Ithace vládne chaos. Odysseův palác obsadili nápadníci, kteří se ucházejí o ruku jeho ženy Pénelopé a drancují jeho majetek. Odysseův syn Télemachos se vydává do Sparty a Pylu zjistit informace o svém otci.
- Odysseovo vyprávění: Odysseus je držen nymfou Kalypsó, ale na příkaz bohů je nakonec propuštěn. Ztroskotá na ostrově Fajáků, kde tamnímu králi vypráví svá předchozí fantastická dobrodružství – střetnutí s jednookým kyklopem Polyfémem (čímž si na sebe uvalil hněv boha moří Poseidóna), setkání s čarodějkou Kirké, proplutí kolem mořských oblud Skylly a Charybdy, odolání Sirénám i cestu do podsvětí.
- Návrat na Ithaku a pomsta: Fajákové odvezou Odyssea domů. Bohyně Athéna ho promění v žebráka, aby mohl zmapovat situaci. Pénelopé vyhlásí soutěž – provdá se za toho, kdo dokáže napnout Odysseův starý luk a prostřelit dvanáct seker. To se podaří pouze maskovanému Odysseovi. Následně se svým synem Télemachem a věrnými sluhy všechny nápadníky pobije, prokáže svou totožnost Pénelopé a znovu usedne na trůn.
O co v eposu šlo
Odyssea není jen dobrodružný příběh, v jádru nese několik zásadních myšlenek a morálních konceptů starověkého Řecka:
- Triumf rozumu nad hrubou silou (Mētis vs. Bíē): V Iliadě byl ideálem hrdiny bojovník jako Achilles (síla a hněv). Odysseus představuje nový typ hrdiny. Přežívá díky své inteligenci, lsti, výřečnosti a schopnosti adaptace (tzv. mētis). Kyklopa neporazí v přímém boji, ale tak, že ho opije, oslepí a řekne mu, že se jmenuje „Nikdo“.
- Koncept návratu (Nostos): Epos definoval archetyp cesty domů. Nejde jen o fyzický přesun z bodu A do bodu B, ale o znovuzískání vlastní identity. Odysseus na cestě odmítá nesmrtelnost (od nymfy Kalypsó), protože dává přednost svému lidskému údělu, stárnutí po boku své ženy a své roli krále.
- Pohostinnost (Xenia): Toto byl posvátný zákon garantovaný samotným Diem. Odyssea ukazuje extrémy tohoto pravidla. Nápadníci na Ithace xenii hrubě porušují (vyjídají hostitele), Kyklop ji ignoruje (hosty požírá). Naopak Fajákové nebo chudý pasák vepřů Eumaios Odyssea pohostí ukázkově. Porušení xenie se trestá smrtí, její dodržení přináší spásu.
- Věrnost a řád: Pénelopé je archetypem věrnosti. Její lest s tkaním (přes den tká, v noci párá, aby oddálila sňatek) ukazuje, že je Odysseovi intelektuálně rovná. Cílem celého eposu je obnova narušeného společenského řádu na Ithace.
Interpretace v kontextu doby
Epos byl pravděpodobně zapsán v 8. století př. n. l. (po staletích ústního tradování aedů a rapsódů) v období tzv. řecké renesance.
1. Zrcadlo řecké kolonizace
Osmé století př. n. l. bylo dobou, kdy Řekové začali masivně opouštět své domovy, osidlovat pobřeží Středozemního a Černého moře a zakládat kolonie. Odyssea odráží tehdejší pohled na svět: Středozemní moře pro ně bylo děsivým, neprobádaným prostorem. Monstra jako Skylla, Charybda nebo lidožraví Laistrygonové ztělesňují reálný strach tehdejších mořeplavců z neznámých přírodních živlů, nebezpečných úžin, zrádných proudů a cizích nepřátelských kmenů.
2. Posun společenských hodnot
V kontextu doby představuje Odyssea zlomový bod ve vývoji řecké morálky. Stará aristokratická společnost z doby bronzové (o které eposy vyprávějí) stála na myšlence, že nejvyšší hodnotou je padnout hrdinsky v boji a získat věčnou slávu (kleos). Když ale Odysseus sestoupí v Odysseji do podsvětí a potká tam mrtvého Achilla, Achilles mu řekne: „Raději bych byl nádeníkem u chudého rolníka, než abych vládl všem mrtvým v podsvětí.“ Tento moment je pro dobovou interpretaci klíčový – život a jeho praktické přežití začíná mít větší hodnotu než slavná, ale brzká smrt.
3. Konsolidace rodiny a státu (Oikos)
Na rozdíl od Iliady, která řeší velkou geopolitickou koalici, Odyssea se zaměřuje na mikrokosmos – oikos (domácnost, rodina, hospodářství). V 8. století př. n. l. se v Řecku začínaly formovat městské státy (poleis). Příběh o tom, jak nepřítomnost krále vede k úpadku, drancování majetku a chaosu, fungoval jako moralita pro tehdejší elity. Znovunastolení práva a hierarchie na Ithace symbolizovalo dobovou potřebu pevných zákonů a ochrany majetku v nově vznikajících řeckých státech.
Nolan musel 12 000 veršů zhustit do zhruba tříhodinového filmu, takže logicky škrtal, ale také zásadně měnil motivace:
- Bohové v Odysseově hlavě: Místo aby bohové reálně tahali za nitky z Olympu, omezil je Nolan na psychologickou rovinu. Například Athéna (Zendaya) není skutečnou bohyní, ale spíše vidinou – zosobněním Odysseova svědomí a viny, kterou vidí jen on sám. Na konci filmu se dokonce ukáže, že tato projekce má podobu mladé trójské ženy.
- Vyškrtnutí Fajáků: V eposu Odysseus svá dobrodružství vypráví králi Alkinoovi. Nolan národ Fajáků z filmu úplně odstranil. Maskovaný Odysseus zde své vzpomínky skládá dohromady a vypráví je nymfě Kalypsó (Charlize Theron), a to jako formu terapie a „detoxu“ poté, co ho omámila lotosovými květy.
- Tragédie Kirké: U Homéra je Kirké klasická mytologická čarodějka. Nolanova verze (hraje ji Samantha Morton) dostala lidštější rozměr odrážející utrpení žen za války. Kirké tvrdí, že její magie muže ve zvířata přímo neproměňuje, ale pouze odhaluje jejich skutečnou vnitřní povahu (proto se z nenasytných vojáků stávají prasata).
- Trauma z Trójského koně: Epos bral dobytí Tróje jako hrdinskou a mistrovskou lest. Ve filmu trpí Odysseus masivními výčitkami svědomí kvůli krvavému masakru, který způsobil. Nolan také přidal dějovou linku, kde Odysseus zradí a obětuje svého bratrance Sinóna (Elliot Page) jen proto, aby plán s koněm vyšel, což ho vnitřně sžírá. Sinón se ale v Homérově Odyssee vůbec nevyskytuje. Postava Sinóna se primárně objevuje v eposu Aeneis, který napsal římský básník Publius Vergilius Maro.
- Závěrečná pomsta bez oběšených služebných: V Homérově eposu nechá Télemachos chladnokrevně oběsit 12 zrádných služebných. Této extrémně kruté scény nás Nolan ušetřil. Místo toho ukazuje Pénelopé, jak sama strčí tu nejzákeřnější ze služebných (Melantho, kterou hraje Mia Goth) přímo do probíhajícího krveprolití mezi nápadníky a Odysseem. Zcela vynecháno je také závěrečné setkání se starým otcem Láertem.
Nolan tedy vzal kostru starověkého mýtu, odstranil z něj antický fatalismus (kde vše řídí bohové) a přenesl tíhu osudu přímo na lidská bedra a Odysseovu zničenou psychiku.
Nolanova Odyssea: Válečné trauma a zbytečné hollywoodské úlitby
Homérova Odyssea si v dnešním kontextu podle mně klade otázku, proč se vlastně Odysseus nedokázal tak dlouho vrátit domů? Byla to opravdu jen kletba naštvaných bohů, nebo ono desetileté bloudění pramení spíše z toho, co si tenhle válečný veterán nesl uvnitř po masakru v Tróji?
Film nám tu psychologickou odpověď servíruje docela návodně, ale výsledku to prospívá. Tou nejlepší zprávou je, že Christopher Nolan tentokrát nechal stranou své oblíbené hrátky s časem a prostorem. Nečeká vás žádné zpětné odvíjení děje ani složité vrstvení realit, ve kterých byste se ztratili. Rozhodl se vyprávět chronologicky a snesitelně přímočaře, což je po jeho předchozích experimentech vyloženě osvěžující. Zkrátka se opřel o kameru a natočil uhrančivý příběh bez zbytečných artových kudrlinek.
Z mytologického hlediska jde o výborný posun. Bohové zde nesedí na Olympu, ale fungují jako psychologické projekce uvnitř zdevastované mysli. Vyprávění nymfě Kalypsó připomíná spíše sezení u terapeuta a samotný návrat na Ithaku postrádá klasickou auru automatického happy endu. Antický fatalismus tu nahradila tíha lidského svědomí.
Vizuálně je to pochopitelně obrovská paráda. Soumrak mykénské kultury vypadá skvěle, Polyfémos je naprosto děsivý a závěrečné zúčtování s nápadníky má slušnou dynamiku. Přesto si dovolím drobnou kacířskou poznámku – co do čisté epické velkoleposti na mě Petersenova Trója z roku 2004 působila o něco monumentálnějším dojmem.
Snímek by u mě aspiroval na absolutní špičku, kdyby si tvůrci odpustili zbytečné úlitby současným hollywoodským trendům. Tlačit do starověkého eposu moderní politické a sociální agendy, obzvláště co se týče naprosto nepatřičného obsazení některých ikonických rolí (a tím nemyslím Helenu, ale třeba Athénu – bohyně války byla líčena úplně jinak než křehká teenagerka), působí jako pěst na oko. Je to hrubý faul na historický kontext i na samotného Homéra. Vytrhává to diváka z jinak skvěle budované atmosféry a zbytečně to sráží kvalitu díla.
Přes tuto výraznou kaňku je Nolanova Odyssea myšlenkově dospělým filmem, který ukazuje, že z některých válek se člověk zkrátka nevrátí nikdy.