Nedávno jsem si pustil thriller Černý déšť (Black Rain) od Ridleyho Scotta z roku 1989. Měl jsem k tomu jeden hlavní důvod. Nešlo mi ani tak o Michaela Douglase v roli drsného poldy, jako spíše o moji nedávnou cestu do Japonska. Na přelomu května a června jsme totiž strávili nějaký čas přímo v Ósace. Zážitek z tepajícího supermoderního města ve mně stále doznívá, a tak mě logicky zajímalo, jak tahle metropole vypadala na konci osmdesátých let v době vrcholícího japonského ekonomického boomu.
Scott zkrátka řemeslo ovládá. Po vizuální stránce je film naprostá lahůdka. Kamera Jana de Bonta kouzlí s neony, kouřem a stíny takovým způsobem, že z tehdejší Ósaky dělá fascinující, téměř kyberpunkový labyrint, do kterého se chcete ponořit. K tomu si přidejte výborně zvládnuté tempo. Film neztrácí dech a i díky hutné atmosféře neustále táhne děj kupředu.
Zde ale bohužel narážíme na limity hollywoodské produkce té doby. Douglasův detektiv Nick Conklin je arogantní a drsný typ, což k žánru asi patří a dá se to akceptovat. Mnohem víc ale zamrzí vykreslení samotných Japonců. Film servíruje jednu zažitou stereotypní představu za druhou. Japonci jsou zde často zredukováni na chodící šablony – od upjatých byrokratů, kteří nedokážou udělat krok bez manuálu, až po jakuzu ohánějící se starými kodexy cti a meči. Celému kulturnímu pozadí chybí hlubší uvěřitelnost a z dnešního pohledu to působí docela ploše.
Co u mě nakonec zásadně zvedlo celkové hodnocení, byla právě topografická hra a srovnávání s realitou. Celý film jsem se bavil tím, že jsem v záběrech hledal lokace, kterými jsem před pár měsíci sám procházel. Byla to vlastně ohromná lekce z pomíjivosti. Ósaka roku 1989 a dnešní město jsou dvě odlišné entity. Vezměte si centrum Dótonbori a známý most Ebisubaši. Ve filmu hraje klíčovou roli extravagantní moderní budova Kirin Plaza. Pokud se po mostě projdete dnes, nenajdete po ní ani stopu. V roce 2007 ji zbourali a nahradili standardním proskleným obchoďákem s prodejnou H&M. Úřady tehdy mimochodem filmařům zakázaly točit nejdivočejší akční scény přímo na frekventované Dótonbori, takže rvačku s motorkáři na ulici plné neonů museli dotočit ve čtvrti Juso a kulisy mírně kamuflovat.
Podobný šok přichází při scéně v monumentální nádražní hale s klenbami a lustry, kde dojde na jedno z hlavních zúčtování. Jednalo se o starou část stanice Umeda postavenou v roce 1929. Dnes byste tuto architektonickou nádheru hledali marně, před lety ustoupila masivnímu nákupnímu komplexu.
Přiznávám se bez mučení, že kdybych letos nesál atmosféru Ósaky naživo, netlačil se davem u Ebisubaši a neodskakoval si lovit stavebnice do úžasného Volks showroomu, asi by u mě Černý déšť zapadl jako jeden ze Scottových slabších kousků. Takhle mi ale film poskytl fantastický výlet v čase do ulic, které už dávno vzaly za své.