Během našeho roadtripu po Sicílii jsme nemohli vynechat Palermo a jeho proslulé trhy. Pokud hledáte syrovou, hlučnou a autentickou atmosféru, tady ji dostanete plnými doušky. Vzduchem se neustále nese hustý dým z rozpálených grilů a Sicilané prostě vědí, jak dělat pouliční jídlo tak, aby vás to posadilo na zadek. Kolem luxusních arancini a cizrnových panelle jsme se ale tentokrát propracovali k něčemu mnohem specifičtějšímu.
Když se podíváte na rošt, kde se peče stigghiola, vypadá to vlastně docela dobře. Jsou to jehněčí nebo telecí střívka, která se pečlivě vyčistí, těsně omotají kolem jarní cibulky nebo pórku a hodí přímo nad řeřavé dřevěné uhlí. Řezník vám to pak naseká na špalky, štědře pokape citronem a nasype na to sůl. S odstupem času jsem si dokonce myslel, že v těch střívkách místní nechávají i původní obsah, ale ukázalo se, že paměť mi tenhle zážitek trochu zmutovala s římskou specialitou pajata. V Palermu jsou střívka čistá. Což ale vůbec neznamená, že je to snadné sousto.
Zásadní problém stigghioly spočívá v její konzistenci. U telecí verze je uvnitř poměrně dost tuku. Jakmile se do toho zakousnete, narazíte na vnější gumovitou blánu, která se žvýká dost těžko, a po jejím proražení se vám v ústech rozlije zvláštní tuková emulze s intenzivní živočišnou chutí. Působí to celé strašně divně. V kombinaci s kouřem a cibulí to má sice svůj specifický charakter, ale po pár soustech zjistíte, že vaše chuťové pohárky hlásí rezignaci.
Stigghiolu tak naprosto bez výčitek posílám do své osobní top 10 nejdivnějších jídel. Jsme rádi, že jsme to zkusili. Byla by škoda stát u těch dýmajících grilů a zbaběle utéct. Zároveň ale vím naprosto jistě, že tohle byla premiéra a derniéra v jednom. Repete se konat nehodlá. Zvlášť když o pět metrů vedle dělají dokonalé sfincione a plní čerstvé cannoli.