Během naší nedávné rodinné cesty po Japonsku jsem narazil na nového šampiona divných jídel. Suverénně převzal první místo a popravdě nevidím reálnou šanci, že by ho v dohledné době něco překonalo. Dámy a pánové, seznamte se s japonským fenoménem jménem natto.
Během toulek po Japonsku jsme pravidelně zkoušeli různé podivné nápoje a pochutiny z všudypřítomných večerek (konbini) a automatů. Často to byla vyloženě loterie. U natta jsem ale tušil, do čeho jdu, alespoň teoreticky. Jedná se o fermentované sójové boby. Zní to neškodně, ale realita vás udeří hned po prvním soustu.
První, co vás praští přes nos, je odér. Pokud jste někdy zapomněli mokré ponožky pár dní v igelitové tašce a přidali k tomu lehký tón čpavku, máte poměrně přesnou představu. Pak přijde na řadu struktura. Japonci pro to mají speciální výraz „neba neba“, což označuje něco slizkého a lepkavého. Když do natta zaboříte hůlky, táhnou se z něj nekonečné tenké slizovité nitě, které prostě nejdou přetrhnout. V ústech to podivně klouže a chuť připomíná nahořklou zkaženou kávu smíchanou s hlínou. Po prvním soustu bylo jasno – tohle je můj osobní gastronomický Everest, akorát směrem dolů.
Proč to vůbec vzniklo?
Historie tohoto pokrmu nás zavádí do 11. století. Podle legendy za to může slavný samuraj Minamoto no Jošiie. Během vojenského tažení jeho jednotky vařily sójové boby pro koně, když je nečekaně napadl nepřítel. Vojáci rychle naházeli horké boby do slaměných pytlů, přivázali je na koně a prchali. Teplo a bakterie Bacillus subtilis, které se přirozeně vyskytují v rýžové slámě, udělaly své. Když vojáci po několika dnech vaky otevřeli, boby byly pokryté lepkavým slizem. Protože měli hlad, zkusili je sníst a zjistili, že to pro ně má poměrně zajímavou chuť a dodává jim to sílu.
Jak to můžou Japonci jíst?
Možná se ptáte, proč si národ s tak vytříbenou gastronomií dobrovolně dává k snídani něco takového. Odpověď má dvě roviny.
Tou první je nekompromisní dopad na zdraví. Natto je doslova nutriční bomba. Obsahuje specifický enzym nattokinázu, který ředí krev a brání vzniku krevních sraženin. K tomu přidává obrovské množství vitamínu K2, jenž je klíčový pro zdravé kosti. Pro Japonce je to zkrátka přírodní elixír dlouhověkosti.
Druhá rovina spočívá v přípravě a zvyku. Málokterý Japonec jí natto jen tak samotné přímo z krabičky. Běžný postup vyžaduje důkladné míchání hůlkami, aby se vytvořilo co nejvíce slizu, a následné dochucení přibalenou sójovou omáčkou a ostrou hořčicí karashi. Celá ta hmota se pak vyklopí na misku horké rýže, často se přidá syrové vejce a nasekaná jarní cibulka. Pro místní je to komfortní snídaně, se kterou vyrůstali. Pro mě je to definitivní vítěz žebříčku nejhorších jídel na světě.