Peugeot 405 Dakar: „Odpočinkový“ projekt, nebo spíš test zraku?
Plán byl prostý: „Dám si pauzu od té velké bestie jménem Impala a v mezičase si jen tak polepím tuhle malou bleskovku.“ V rámci zachování zbytků mé příčetnosti jsem sáhl po Peugeotu 405 od Helleru, legendě z Rallye Paris-Dakar. Jenže je to opravdu odpočinek? Realita mě zasáhla rychleji než horizont letícího Ariho Vatanena.
Kapitola I: Šok z měřítka
V měřítku 1/43 vypadá ten Peugeot spíše jako angličák, kterého se někdo pokusil vyrobit z prachu a dobré vůle. Stavebnice má sice jen 32 dílů, což zní jako jednohubka na sobotní odpoledne, ale u Helleru zjevně počítali s tím, že modelář má prsty jako dětský chirurg a zrak jako ostříž. Říká se, že Dakar je nejtěžší rallye světa. To ale Ari Vatanen nikdy nezkoušel v tomhle prckovi ulovit pinzetou součástku, která je menší než průměrný drobek z rohlíku.
Moje oči, už tak zdecimované chromovými lištami z Impaly, najednou narazily na tvrdou zeď reality. Detaily jsou tak jemné, že začínám pochybovat, zda tam skutečně jsou, nebo si je moje mysl jen zoufale domýšlí. Zjistil jsem, že v 1/43 prostě přestávám rozlišovat mezi „vtokem“ a „součástkou podvozku“. Když jsem se pokoušel uchopit něco, co vypadalo jako řadicí páka, zjistil jsem, že je to jen smítko prachu, které se mi vysmívá.
Aktuálně se můj modelářský koutek podobá laboratoři šíleného vědce. Nad stolem mám:
- Jednu stolní lampu (se svítivostí malé hvězdy).
- Jednu lupu s LED osvětlením.
- Čelovku (protože stíny jsou nepřítel).
- Hodinářskou lupu.
- A další lupu, přes kterou sice Peugeot vypadá jako skutečné auto, ale moje ruce připomínají obří klepeta kraba snažícího se opravit hodinky.
Kapitola II: Bílé peklo na šedém podkladu
Moje první strategická chyba přišla hned u barvení. Použít šedý surfacer pod bílou barvu je v modelářském světě ekvivalentem pokusu přetřít černou díru vápnem. Ta bílá prostě nekryje. A nekryje. A když už si myslíš, že konečně kryje, zjistíš, že tam máš víc vrstev barvy než skutečného plastu a z elegantního dakarského speciálu se stává sněhová koule na kolech. Příště bílý surfacer? Rozhodně. Tentokrát to byla spíš tvrdá lekce z trpělivosti a pokorného broušení.
Kapitola III: Dekálová nirvána (nebo šílenství?)
Vrcholem téhle buddhistické disciplíny je obtiskový aršík. Poměr je fascinující: 32 plastových dílů vs. více než 40 položek na aršíku. To znamená, že na některých dílech je víc nálepek než samotné plochy.
Nanášení těch mikro-nápisů je čistá meditace. Sedíš tam, nedýcháš (protože i mírný výdech by mohl odfouknout sponzora Pioneer do jiné dimenze), a bojuješ s chemií. Máš sice své „kouzelné vodičky“ (Setter a Softer), ale ty jsou u takhle miniaturních měřítek dvousečnou zbraní. Buď se obtisk ani nehne, anebo se díky vodičce změní v hromádku želé přesně ve vteřině, kdy ho potřebuješ o milimetr posunout.
Závěr z bivaku
Výsledek? Vypadá to skvěle, ale ta cesta k cíli připomíná skutečný Dakar – spousta písku (v barvě), defekty (ztracené díly na koberci) a neustálý pocit, že se to každou chvíli převrátí na střechu. Ale ten pocit, když tam ten mikroskopický nápis „Shell“ konečně sedne… ten je k nezaplacení.
Impala zatím tiše čeká na své okno, Peugeot se tváří, že ho pouštní písek (nebo prach z broušení) vlastně dělá autentičtějším, a já zvažuji, že si příště koupím model v měřítku 1/1 a budu ho lepit v garáži s pomocí zednické lžíce. Tam ty detaily snad nepřehlédnu!
