Chevy Impala ’59: Americký sen, nebo moje modelářská noční můra?
Říká se, že rok 1959 byl vrcholem amerického optimismu. Křídla na autech byla větší než na letadlech a chromu bylo na silnicích víc než v celém Sovětském svazu. V tomto roce byla Amerika na vrcholu a Impala byla jejím naleštěným, okřídleným a osmi válci poháněným symbolem.
Chevrolet Impala ročníku 1959 není jen auto, je to pojízdná socha a absolutní vrchol amerického automobilového „baroka“. Po vizuálně těžším modelu z roku ’58 přišel Chevrolet s radikálním řezem – auto se protáhlo, snížilo a dostalo ty nejodvážnější zadní ploutve v historii. Pod kapotou to nebyla žádná ořezávátka; vrcholem nabídky byl mohutný motor V8 o objemu 348 kubických palců (5,7 litru) z řady „W-series“. Ve verzi Turbo-Thrust se třemi dvoukomorovými karburátory (tzv. Tri-Power) tahle bestie produkovala až 315 koní, což z téhle obrovské křižnice dělalo na silnici pořádného dravce.
Když jsem se rozhodl, že si tuhle legendu v měřítku 1/25 postavím v klasické kombinaci „Hasičská červená & Sněhobílá střecha“, můj optimismus byl zhruba na úrovni tehdejšího marketingu General Motors.
Stavebnice této legendy od firmy Monogram se pyšní zhruba 145 díly (pokud mi jich pár nesežral koberec), což je proti mému předchozímu Peugeotu hotová armáda plastu. Je mezi modeláři vyhlášená svou hloubkou detailů, které u starších kousků nebývají pravidlem. Model nabízí skvěle zpracovaný motorový prostor s věrnou replikou bloku 348 V8, ale skutečným lákadlem jsou detaily v interiéru a na podvozku. Najdeme tu prvky jako sluneční clony nad palubkou nebo vnitřní zpětné zrcátko, což interiéru dodává na uvěřitelnosti. Podvozek nezůstává pozadu – zavěšení kol je řešeno jako detailní celek z několika dílů, žádná zjednodušená placka. Karoserie věrně zachycuje komplikované křivky a masivní ploutve. To z ní sice dělá krásný model, ale zároveň výzvu pro každého, kdo to s barvením a lícováním myslí vážně. Samozřejmě vzhledem k věku tohoto modelu je spousta detailů poměrně hrubých a bylo je potřeba otesat. Lícování taky není jak u Tamiye.
Kapitola I: Diagnóza jménem surfacer
Modelářství není hobby. Je to diagnóza. A moje Impala je právě v intenzivní péči. Modelářství totiž není jen o tom slepit pár kousků plastu. Je to vysoká škola trpělivosti a alchymie. Moje první mise naostro? Dostat na model „surfacer“ – to je takový ten zázračný šedý základ, který má vyhladit všechny nedokonalosti. Jenže, jak se ukázalo, cesta k dokonalému povrchu není pro začátečníka nic jednoduchého.
Můj první pokus? Řekněme, že jsem to s ředidlem trochu přehnal. Místo elegantního nástřiku to vypadalo, jako bych model polil hodně slabým čajem. Barva po plastu prostě stekla dolů a zanechala po sobě jen smutné loužičky. Takže potupně umýt a nanovo.
Podruhé už byla směs v pořádku. Všechno šlo skvěle, už jsem se viděl v cíli, jenže pak se moje stříkací pistole rozhodla, že mě má dost. Tryska se v tu nejmíň vhodnou chvíli ucpala a pistole si na model sprostě odplivla. Výsledek? Místo dokonalé karoserie jsem měl najednou model s neštovicemi. Znovu smýt.
Do třetice všeho dobrého. Do pistole šla dokonale namíchaná směs, tryska šlapala jako švýcarské hodinky a já konečně dosáhl toho kýženého stavu – povrch je hladký, čistý a připravený. Chybami se člověk vážně učí, i když to někdy bolí (teda spíš smrdí). Dnes už vím, že to byl jen slabý odvar toho, co mělo přijít.
Kapitola II: Bílá tma a pětivrstvé červené inferno
Začít s lesklými laky a hned kombinací s bílou? To nebyl jen „nápad“. To byl akt čistého modelářského šílenství. Bílá barva totiž v modelářství nefunguje jako barva. Funguje jako průhledná mlha, která vyžaduje víc vrstev než cibule na zimu. Po pěti vrstvách jsem měl pocit, že nestříkám auto, ale tvořím sádrový odlitek. Nakonec jsem toho správného efektu dosáhl (i když mě možná čeká ještě závěrečný lak), ale brzy jsem pochopil, že ta bílá střecha nebyla jen designový prvek. Byl to test charakteru.
A pak přišla červená. Tady jsem se nepoučil a znovu vstoupil do stejné řeky – nebo spíš do stejné plechovky surfaceru. Červená barva na šedý podklad je v modelářství oficiální recept na šílenství. Zjistil jsem, že ta červená má krycí schopnost asi jako mokrý papírový kapesník.
- První vrstva: Růžovofialový hnus.
- Druhá vrstva: Stále prosvítá šedá.
- Třetí vrstva: Začíná to vypadat jako barva, ale jen pod určitým úhlem.
- Čtvrtá vrstva: Konečně červená!
- Pátá vrstva: Finální vítězství, už se mi to začíná líbit.
Následovaly brusné papíry a snaha neprobrousit hrany. Jako není to ideální, ale na to, že je to poprvé, to jde.
Když přišla na řadu ta agresivní červená, maskoval jsem navíc tak důkladně, že by mě mohli najmout na izolaci jaderného reaktoru. Kilometry žluté pásky, hodiny precizního hlazení hran… a výsledek? Všichni to známe. Ten moment, kdy s posvátnou úctou strháváš maskovací pásku, v pozadí ti hraje Elvis a ty čekáš dokonalou linku. A místo toho na tebe vykoukne malý rudý vetřelec. Podfuk! Červená barva si našla cestu pod masku v několika málo milimetrech, které pak svítily na té pracně vybojované bílé jako opar. Brusná pasta se na chvíli stala mým nejlepším přítelem a meditace nad jedním chybným bodem mě naučila víc o trpělivosti než deset let v klášteře.
Kapitola III: Chromové peklo a bitva o detaily
Vymaskovat rámy oken na autě, které má víc křivek než Marilyn Monroe, je disciplína, u které se dospělí chlapi mění v uzlíčky nervů a začínají mluvit s plastem. Čekal mě doslova „chromový porod“.
Mým osobním „majstrštykem“, ale zároveň i vstupenkou do blázince, byla dvoubarevná boční lišta. Představte si to: okraje musí být perfektně chromové a vnitřek sněhově bílý. Vymaskovat tuhle úzkou linku na té obrovské ploše tak, aby barva nikde neuhnula a přechod byl ostrý jako břitva, to byl čistý masochismus. Pár sprostých slov padlo a spotřeba maskovací pásky byla rekordní.
Když už jsem vybojoval válku s barvou, přišla partyzánská válka s detaily. Instalace klik u dveří a zrcátek na ten čerstvý, pětivrstvý lak byla testem mých pevných rukou. Potrápilo mě vlepení chromovaných částí do hotového laku, aniž bych si to zapatlal vteřiňákem. Stačila by jedna mikroskopická kapka lepidla navíc a měl bych na dveřích „vyleptaný“ podpis, který by mě donutil uvažovat o rituální sebevraždě.
A co teprve interiérové lampičky a kokpit? Jsou tam sice krásné detaily jako sluneční clony nebo vnitřní zrcátko, ale osadit je a neponičit si při tom vše okolo (stejně jako vpasování detailního zavěšení podvozku), to vyžadovalo ruce chirurga po dávce Propranololu a třech kávách. Dávám je tam s pocitem, že je stejně nikdo nikdy neuvidí, ale já o nich vím. Je to čistá disciplína pro fajnšmekry – osazovat vnitřní osvětlení v autě, kde je vidět sotva na volant, to už je prostě diagnóza (a nebo mám svatozář).
Závěr z bojiště: 98 % hotovo
Tak jo, přátelé plastu a pachu ředidla, hlásím, že světlo na konci tunelu už není protijedoucí vlak, ale odlesk finálního laku. Tahle Impala mi dala zabrat víc, než jsem čekal. U téhle klasiky mi nešlo o počet dílků, ale o to, kolik nervových buněk jsem obětoval na oltář dokonalého lesku.
Můžu s klidným svědomím říct, že 90 % stavby je za mnou. Je to zatím pár desítek hodin práce, spousta učení se na vlastních chybách a několik momentů, kdy jsem chtěl Impalu poslat „létat“ z okna (ta křídla k tomu svádí). Přežil jsem to ale já i model. Auto stojí na kolech a motor se všemi těmi detaily vypadá skvěle. Když se podívám na tu kombinaci červené a bílé, vím, že až ten chrom konečně sedne, bude na co koukat.
Aktuálně jsem ve fázi, kdy auto vypadá jako z autosalonu, ale já se rozhodl pro olejovky a mírné ušpinění. Teď to sice svítí novotou, ale vypadá to až moc sterilně. Zašpinění (weathering) u takového křižníku silnic je jako líčení modelky před focením – stačí, abych to přehnal, a z elegantní Impaly bude vrak z vrakoviště v Alabamě. Ale těch zbývajících pár procent je přesně to, co to ještě potřebuje k dodání duše a autentičnosti (a k zamaskování drobných nedostatků :-)). Zatím jsem to lehce poprášil pískovou barvou na dolní části a za koly, ale chce to přitvrdit.
Zbývá jen dolepit finální „bižuterii“ – antény, stěrače a dotahat pár posledních hadic k motoru, aby to vypadalo, že to může každou chvíli naskočit. Držte palce, finální fotky už brzy!
(A jako bonus jsem nechal v AI stylově upravit pozadí finálního modelu.)
