Aces High: Jak jsem z plastu vysochal heavy metalovou legendu
Spitfire je naprostá legenda, co de facto zvrátila bitvu o Británii, zatímco si piloti v pauzách mezi kosením Luftwaffe v klidu usrkávali Earl Grey. Tenhle elegán s eliptickými křídly sice vypadá jak umělecké dílo do galerie, ale rány rozdával s razancí pořádně rozjetého moshpitu.
Dneska to na mém stole nebude jen o plastu a lepidle, ale přesně o tomhle čistém heavy metalu. Do hangáru mi totiž dorazil Spitfire Mk.II v legendárním markingu Aces High, který proslavili Iron Maiden. Tahle dvaatřicetinová stavebnice od Revellu nikoho v tom moshpitu rozhodně nenechá vydechnout. Revell je klasika – za slušné peníze ti naservíruje hromadu detailů a muziky, ale občas ty díly lícují k sobě asi tak dobře jako dechovka na Wackenu. Vědomí, že tahle metalová epika bude jednou stát ve vitríně, zkrátka žene člověka vpřed. Plán pro samotnou stavbu byl jasný: pustit si k tomu pořádný soundtrack a v klidu se kochat historií.
Kapitola I: Kokpit a chemický útok
Hned na startu mě realita profackovala. Začínám kokpitem, což je disciplína pro lidi s nervy z oceli a zrakem ostříže. Znáte ten pocit. Sedíte u stolu, na očích nasazenou lupu, záda ohnutá do tvaru otazníku a před vámi se pomalu rodí legenda. Vnitřek se skládá ze zhruba pětatřiceti mikroskopických dílků, které prakticky popírají existenci hmoty. Brousit tyhle nesmysly a následně je nutit, aby držely na svém místě, je čisté modelářské peklo. Nezbývá než tmelit a vzývat temné síly, aby to všechno sedlo. Doplnil jsem leptané pásy, které mě stály pár šedivých vlasů, nanesl všechny ty miniaturní popisky na budících a nakonec to všechno „ušpinil“ precizním washem.
Všechno šlo podle plánu, dokud nedošlo na obtisky. Víte, jak modelářské firmy milují barvy? Tamiya dělá své extra řídké lepidlo (Extra Thin Cement) se světle zeleným víčkem. A Gunze má pro svůj usazovač na dekály… hádejte co? Ano, taky zelené víčko.
Když máte na očích lupu a plně se soustředíte na dokonalé usazení dekálu, vaše periferní vidění funguje jen na barvy. Sáhl jsem po zeleném víčku. Otevřel jsem ho. Štětečkem jsem láskyplně přejel čerstvě usazený obtisk, aby se krásně vpil do povrchu… A pak se stalo kouzlo, které by mi záviděl i David Copperfield. Obtisk se s tichým imaginárním zasyčením prostě vypařil. Rozpustil se do alternativní dimenze. Teprve důkladný pohled na lahvičku mi prozradil, že jsem místo usazovače právě použil ostré lepidlo od Tamiye. Ponaučení pro dnešní den zní: zelená sice uklidňuje, ale na modelářském stole znamená čistou ruskou ruletu.
Kapitola II: Neviditelné muzeum a nekonečný příběh prachu
Přes drobné chemické nehody byl kokpit hotový a vypadal jako skutečný stroj, ve kterém si Eddie právě dal pauzu. A co teď? Teď přichází ten moment pravdy, kdy svůj malý soukromý Louvre definitivně pohřbíte v útrobách letadla. Secvakl jsem bočnice do kompaktní kapsle a vlepil ji hluboko do trupu. Je to fascinující psychologický test – strávíte spoustu hodin piplačkou, abyste to pak uzavřeli do tmy. Je to jako vymalovat Sixtinskou kapli a pak tam nechat zhasnuto. Ale vím, že ty detaily tam jsou a Spitfire díky nim má duši.
Teoreticky znělo zavření trupu jako z návodu pro začátečníky: vložit modul, přiklopit a kápnout lepidlo. Praxe u dvaatřicetiny? Plast si v tomhle měřítku žije vlastním životem. Musel jsem povolat do zbraně všechny kolíčky a kilometry pásky. Můj drahý Spitfire vypadal spíš jako hodně naštvaný plastový ježek než jako hrdina Bitvy o Británii.
Jakmile trup držel a přilepil jsem křídla, vstoupil jsem do očistce, kterému říkám „Nekonečný příběh šedého prachu“. Spáry v přechodech křídlo-trup neodpustí ani milimetr. Tmelím, brousím do hladka (často i s trochou vlastní kůže), přejedu to nehtem a… zjistím, že to pořád cítím. Takže repete. S prachem logicky mizí i to krásné původní rytí, které pak pracně obnovuji rydlem.
Kapitola III: Surfacer pravdy a preshadingová zebra
Když z 600 plynule přejdete na 1000, 2000 až k magické 8000 plátýnku, přijde obávaný okamžik – surfacer. Ten nemilosrdný šedý práskač vytáhne na světlo každý škrábanec. Zadržel jsem dech, stříkl první vrstvu a… zázrak. Povrch byl hladký, spoje lícovaly.
Ukolébán falešným pocitem bezpečí jsem se vrhl na preshading. Vzal jsem do pistole tmavou barvu a zkoušel precizně obkreslit paneláž. Z mého krásně sjednoceného letadla byla najednou kostkovaná zebra, kterou pokreslilo batole fixou. Věřil jsem ale procesu a vrhl se na legendární britský odstín „Sky“ na spodku letadla.
Zjistil jsem krutou pravdu: tahle kachní modro-zelená kryje asi jako ranní mlha nad Temží. Foukal jsem jednu vrstvu za druhou a preshading na mě pořád řval jak neony v Las Vegas. U sedmé tenoučké vrstvy se ten modravý přízrak konečně slitoval. Byla to dřina, ale výsledek vypadal parádně!
Když se na to tak dívám, vzpomněl jsem si, jak jsem podobného Spita stavěl v druhé půlce osmdesátek. Žádný airbrush, jen poctivý štětec. A ta proklatá barva Sky nekryla tehdy úplně stejně! Jenže tehdy byla malá 15ml plechovečka Revell nebo Humbrol za 15 Kčs. Když to (čistě odhadem) přepočtu na dnešní růst průměrných mezd, odpovídalo by to zhruba 210–220 Kč. Za takové peníze dneska pořídím tři špičkové barvy. Zlatá dnešní doba!
Kapitola IV: Maskování kabiny a zrádná páska
Fáze dvě: Operace „Skleník“. Za zvuků Fear of the Dark přišlo na řadu maskování překrytu kabiny. Kdo někdy vymaskovával dvaatřicetinového Spita, ví, že je to práce pro neurochirurga na sedativech. Pinzeta se klepala, ale masky sedly jak přibité.
Pak mě čekalo vymaskovat hnědá pole a stříknout zelenou kamufláž. Kompresor si spokojeně brumlal do rytmu The Trooper. Vše šlo krásně. Pak ale přišlo velké odmaskování. Tvary seděly, ale páska se na pár místech rozhodla, že plastu se nepustí a zanechala povlak lepidla. A na jednom místě si vzala barvu s sebou až na plast. Krve by se ve mně nedořezal. Nařídil jsem letadlu přísný klid na lůžku a počkal, až to vytvrdne na kost, abych šrámy jemně opravil mikromeshem.
Kapitola V: Wash a znovuzrození Železné panny
Jakmile lak ztvrdl, nastal čas na černou magii zvanou panel liner. Během deseti vteřin vypadalo letadlo, jako by ho někdo vykoupal v bažině. Do jedné ruky uchošťour, do druhé White Spirit a šlo se stírat po směru letu. Do repráků hrálo Caught Somewhere in Time. Oči se mi křížily, ale po dvou hodinách neskutečně prokoukl! Éro získalo váhu, hloubku a olítaný look. Teprve teď to všechno dávalo smysl.
Kapitola VI: Křupnutí v cílové rovince
Blížil jsem se do finále. Polomat nastříkaný perfektně. V hlavě mi hrálo vítězné sólo. A pak přišly na řadu podvozkové nohy od Revellu. Zkonstruovat hlavní nosnou nohu ze dvou dílů se styčnou plochou 1,5 milimetru čtverečního mohl jen sadista. Chtěl jsem Molotow Chromem dodat lesk pístnicím. Stačil milimetrový přítlak a… KŘUP. Noha se rozletěla na dva kusy. Opatrně brousím barvu pro kapku vteřiňáku… KŘUP PODRUHÉ. Odštípla se celá osa kola.
Eddie z přebalu se mi začal nepokrytě smát do obličeje. Moje meta dělat brzdové hadičky z drátků letěla do koše. Podvozek jsem utopil v lepidle, narval ho tam a modlil se k fyzikálním zákonům. Bude to trochu invalidní důchodce, ale bude MŮJ!
Dovětek: Bořič mýtů v měřítku 1/32
Stavba byla i historická detektivka. Tady je můj seznam pastí, kterým jsem se musel vyhnout:
- Lanko antény: Verze Mk.II už měla vysílačku VHF TR.1133. Anténa byla uvnitř sloupku, žádné lanko dozadu nevedlo! Derek Riggs ho na obal sice nakreslil, ale reálně tam nebylo.
- Krvavě červené páčidlo: Čistý nesmysl. Rudá páčidla jsou poválečná záležitost. V roce 1941 byla zelená jako zbytek dveří, nebo v čistém kovu.
- Zelené podvozkové šachty: Továrny se s maskováním neštvaly. Šachty se braly stejnou barvou jako spodek křídla (u mě odstínem Sky).
- Otřískaná stříbrná vrtule: Drtivá většina Mk.II měla vrtule Rotol z lisovaného dřeva (Jablo wood). Takže z odřenin vylezlo dřevo nebo žlutá základovka, žádný kovový lesk!
- Kotevní bod na směrovce: Trčí do prázdna, lanko k němu nevede. Proč? Zůstal z obřích zásob směrovek starší verze Mk.I.
Během stavby se ve mně rval historik a rocker. Historik nadiktoval barvy, ale rocker na bok flákl obřího fiktivního Eddieho. Srdci neporučíš!
Epické finále
Opona padá, je dobojováno. Po 30 letech pauzy je to moje první opravdové letadlo. Chyby se sice najdou (zrcátko schne, pozičky čekají a vrtulový kužel se mi na konci doslova rozpadl), ale když udělám dva kroky vzad, jsem nadšený. Letadlu to neuvěřitelně sluší a Eddie vypadá spokojeně.
Dneska večer otevírám studené pivo a pouštím Iron Maiden na plný pecky. Scream for me, Český Těšín! Up the Irons!