Venku chčije tak, že by tam člověk nevyhnal ani psa, natož sebe. Pro mě je to ale ideální konstelace – zalezl jsem do dílny a momentálně jen hypnotizuju karoserii ’59 Chevy Impala v pětadvacetině. Barva potřebuje svůj čas a na tyhle ikonické křivky se prostě nesmí spěchat, jinak to člověk v tomhle měřítku akorát zkoní.
Zatímco čekám, až ten lak pořádně sedne, prohrabuju se deskami, které na gramci nerotují každý den. Jsou to věci, co si člověk šetří na specifickou náladu,. Dneska ten los padl na kapelu Maggot Heart.
Linnéa Olsson se s Maggot Heart podařilo něco, co v dnešní době přesycené žánrovými pastišemi působí jako zjevení: vytvořila zvukový prostor, který je stejně tak intelektuálně stimulující jako fyzicky agresivní. Zapomeň na standardní retro-rockové škatulky; tohle je „Hard“ v té nejsyrovější podobě, kde se protíná špína berlínského asfaltu s precizní post-punkovou arytmií. Olsson, jejíž rukopis možná znáte už z The Oath nebo Grave Pleasures, zde definitivně opustila bezpečné vody okultního rocku a vydala se cestou disonance a nervózní energie. Maggot Heart je projekt postavený na napětí mezi primárním instinktem a chirurgicky přesnou kytarovou hrou, která čerpá z nejlepších tradic raných Killing Joke, ale i z jedovatosti no wave scény.
Vizuální i zvuková estetika Maggot Heart je pevně zakořeněna v metropolitní klaustrofobii. Není to hudba pro lesní rituály, ale pro noční jízdu prázdným městem, kde neonové světlo odhaluje jen další vrstvy únavy a odcizení. Olsson nepoužívá kytaru jako nástroj pro ego-sóla, ale jako rytmickou zbraň, která krájí prostor v nepravidelných intervalech a vytváří hypnotický, takřka mechanický groove. Je to fascinující fúze proto-punkového drajvu Stooges a chladné, odměřené elegance, která odmítá jakýkoliv sentiment. Maggot Heart tak představuje jeden z mála současných projektů, které dokáží pracovat s nostalgií po analogové špíně, aniž by zněly jako muzejní exponát; je to živý, pulzující organismus krmící se cynismem a neklidem moderní doby.
Hunger: Manifest nenasytnosti
Pokud jde o album Hunger, jde o dosud nejucelenější artikulaci Linnéiny vize. Deska je definována nekompromisní dynamikou, na které má lví podíl bubeník Uno Bruniusson (ex-In Solitude); jeho styl dodává nahrávce hutný charakter, který transformuje dřívější post-punkovou odtažitost v hmatatelnou agresi. Skladby jsou zbaveny veškerého přebytečného balastu, produkce je suchá a přímá, což dává vyniknout každému disonantnímu akordu a jedovatému textu. Je to album, které vás nenechá vydechnout…
