Dnes jsem si v Polsku vyzvednul další várku 
. V akci „druhé album za 60 %“.
Enya – Watermark (1988)
Tohle není jen hudba, to je duchovní koupel. Když se ozvou první tóny „Orinoco Flow“, člověk má pocit, že se vznáší. Enya a manželé Ryanovi vytvořili zvukový vesmír, který nemá obdoby. Ta vrstvená aranžmá, kde Enya nazpívala stovky vokálů přes sebe, vytváří katedrálu zvuku. Je to čistá magie, která tě přenese na irské pobřeží, i když sedíš v paneláku. Masterpiece!
Pink Floyd – Obscured by Clouds (1972)
Naprosto nedoceněný klenot v diskografii Floydů! Lidi pořád mluví o Dark Side nebo The Wall, ale tohle album, soundtrack k filmu La Vallée, má v sobě neuvěřitelnou syrovost a klid zároveň. Gilmourovy kytary v „Childhood’s End“ jsou naprosto božské a „Free Four“ má ten správný rockový drajv. Je to deska, u které cítíš tu tvůrčí svobodu kapely, která právě nacházela svůj definitivní zvuk.
Tenhle remaster je navíc ta nejlepší volba hned po původním prvním presu.
Siekiera – Ballady na koniec świata (1994)
Tohle je temnota, která tě pohltí a nepustí. Zapomeň na jejich punkové začátky, tady Tomasz Adamski vytvořil něco mnohem hlubšího. Je to melancholické, existenciální a neuvěřitelně polské v tom nejlepším slova smyslu. Akustické kytary, úzkost a poezie, která bolí. Tohle album je jako procházka opuštěným městem za soumraku. Pokud hledáš v hudbě pravdu a syrovou emoci, Siekiera je vrchol.
Siouxsie & the Banshees – A Kiss in the Dreamhouse (1982)
Naprostý vrchol post-punku a neopsychedelie! Siouxsie je tady v životní formě – její hlas je svůdný, nebezpečný a uhrančivý. Deska je barevná jako kaleidoskop, plná experimentů se smyčci a netradičními nástroji. „Cascade“ nebo „Slowdive“ jsou skladby, které definovaly celou jednu éru. Je to temné, sexy a umělecky drzé. Tohle album nestárne, zní pořád stejně revolučně jako v osmdesátkách.
