Hele, řeknu to na rovinu – na tuhle desku jsme čekali neuvěřitelných 30 let. Když Vítkovo kvarteto na Silvestra 2025 konečně pustilo do světa album „Per to do mě, ať je po mně“, byl to pro nás, co jsme vyrostli na Pražským démonovi, víc než jen hudební svátek. Je to potvrzení, že poctivý český bigbít není mrtvý, jen si dal pořádně dlouhýho šlofíka v hospodě.
První, co tě praští přes uši, je ten neuvěřitelně masivní zvuk. Je vidět, že se na masteringu v SONO Records nešetřilo. Jiří Růžek do toho řeže s takovou vervou, že mu tu jeho „hospodskou unavenost“ prostě nevěříš – ten chlap má v hlase pořád ten stejný drajv jako v osmdesátkách. Kytary Petra Mráze jsou syrový, špinavý a nekompromisní. Skladby jako Na Vidouli válí kouli nebo titulní nářez tě okamžitě vrátí do kotle pod pódiem. Je to přesně ten typ hudby, u kterého máš chuť si objednat další pivo a zapomenout, že je rok 2026…
Četl jsem názor, že album je jen „recyklací 30 let starých nápadů“ a že kapela zamrzla v čase. Podle nich je strategie „tisíc kusů za tisíc korun“ jen vypočítavý tah na peněženky nostalgiků. Tito lidé úplně míjejí podstatu Vítkova kvarteta. Srovnávat tuhle desku s moderní progresivní scénou je jako vyčítat tanku, že nemá aerodynamiku Ferrari. Jejich „zkamenělost“ je ve skutečnosti největší deviza. Fanoušek Vítkáčů nechce experimenty, chce ten svůj „starej dobrej rockovej smrad“.
Tahle deska je upřímná, na nic si nehraje a trefuje se přesně tam, kam má . Je to oslava svobody, humoru a bigbítu, kterej se neptá na povolení. Absence moderních kudrlinek je osvěžující. Tohle album je důkazem, že některé věci prostě nezestárnou, jen dozrají jako ta nejlepší slivovice.
