Dnes se mi na talíři točí Ride the Lightning. Tahle deska vyšla v době, kdy mnou začala cloumat puberta a já úplně poprvé objevoval taje metalu. K vinylu jsem se tehdy samozřejmě nedostal – na to nebyly peníze ani konexe – ale o pár let později to bylo jedno z mých prvních, a tehdy neskutečně cenných, CDček. Pokud jde o hudbu, je to pro mě jednoznačně jejich nejlepší deska (spolu s Kill ‚Em All a Master of Puppets). A dnes? Dnes si tenhle klenot konečně pouštím jako funglovku na vinylu 🙂. A ano, vím, že ten remaster je poněkud kontroverzní, ale ten pocit z velké desky v ruce to všechno prostě přebije.
Ride the Lightning (1984) pro mě představuje ten absolutně zásadní posun Metallicy od syrového thrashového mláděte ke kapele se sofistikovanější strukturou, která naplno předznamenala jejich budoucí obří ambice. Album je technicky o parník vyspělejší, s výrazným využitím harmonických modulací a nečekaných rytmických zvratů. Vemte si třeba Fight Fire with Fire, kde ten poklidný akustický úvod brutálně rozsekne explozivní riff, nebo Fade to Black. Ta jako první balada kapely otevřela prostor pro introspektivní lyriku a obrovskou dynamickou gradaci.
Produkce od Flemminga Rasmussena konečně dodala nahrávce prostor a hloubku, čímž se kluci vymanili z toho typického dobového sklepního undergroundu. Zábavné přitom je, v jakých porodních bolestech ten posun vznikal. Těsně před nahráváním v dánském studiu Sweet Silence totiž kapele v Bostonu ukradli prakticky veškerý aparát, včetně Hetfieldova milovaného upraveného Marshalla. James si tak musel zesilovač půjčovat a hledáním toho správného kytarového tónu strávili ve studiu několik dost frustrujících dnů.
A když už jsme u těch nástrojů – ten ikonický táhlý zvuk, který otvírá skladbu For Whom the Bell Tolls hned po úderech zvonu, vůbec nehraje kytara! Je to dílo geniálního basáka Cliffa Burtona, který prostě prohnal svoji baskytaru přes silný distortion, wah-wah pedál a delay. Mimochodem, pokud hrajete na kytaru a zkoušeli jste si někdy pustit album a hrát s ním, asi jste si trhali vlasy. Původní nahrávka totiž neladí do standardního A=440 Hz, ale je trochu „nadladěná“ směrem k A=444 Hz. Pravděpodobně za to může blbě zkalibrovaný pás ve studiu.
Titulní skladba Ride the Lightning tematicky skvěle reflektuje bezmoc tváří v tvář systému, což se na chvíli stalo leitmotivem jejich rané tvorby. Ačkoliv byl Dave Mustaine tou dobou už z kapely vyhozený, jeho stín je tu pořád silně cítit. Oficiálně je podepsán právě u titulní pecky a u epické instrumentálky The Call of Ktulu, která pevně stojí na jeho oblíbených komplexních kytarových rozkladech. Album je tak nejen hudebně progresivní, ale i ideově konzistentní manifest mladé generace proti institucionalizované moci.
A ještě malá sběratelská rada na závěr: kdybyste náhodou někde na burze narazili na tenhle obal, ale blesky by na něm byly zelené, neváhejte ani vteřinu. Francouzští vydavatelé z Bernett Records udělali při lisování obalů v roce 1984 chybu a vytiskli barvy špatně. Těch zhruba 400 existujících zelených kopií je dnes mezi fanoušky absolutní svatý grál.
Pro mě je Metallica prostě poslouchatelná do jejich alba …And Justice for All. Všechno, co přišlo potom, už jde tak nějak úplně mimo mě.
Jak to máte vy?