Crime & the City Solution jsou jedním z nejméně doceněných pokladů postpunkové éry a patří mezi moje nejoblíbenější kapely. Jejich album Paradise Discotheque z roku 1990 je melancholickým, temně poetickým monumentem, který i po třech dekádách zní jako soundtrack k rozpadajícímu se světu. V roce 2023 vyšla limitovaná edice na oranžovém vinylu, v počtu 1000 kusů – sběratelský artefakt, který si zaslouží místo vedle nejlepších desek Nicka Cavea nebo Swans.
Když se řekne Crime & the City Solution, vybaví se mi obraz špinavého berlínského dvorku, kde se mezi kapkami deště mísí zvuk houslí, rozladěného piana a hlas Simona Bonneyho – hlas, který nevypráví příběhy, ale zpovídá duši. Tahle kapela, původem z Austrálie, ale formovaná v Evropě, byla vždy ve stínu svých slavnějších kolegů – Birthday Party, Einstürzende Neubauten, Nick Cave & The Bad Seeds. Ale právě Paradise Discotheque je důkazem, že Crime měli vlastní jazyk, vlastní bolest a vlastní krásu.
Album vyšlo v září 1990 u Mute Records a bylo nahráno v Conny’s Studio v Německu. Produkce se ujal Chrislo Haas, což dodalo desce industriální podtón. Ale Paradise Discotheque není industriální – je to postpunková symfonie, kde se střídají balady s výbuchy zoufalství. Úvodní „I Have the Gun“ je jako výstřel do tmy, zatímco čtyřdílný cyklus „The Last Dictator“ je politicko-existenciální freska, která by klidně mohla být zhudebněným Brechtem.
Bonneyho vokál je zde v nejlepší formě – melodramatický, ale nikdy přehnaný. Jeho texty, psané spolu s Bronwyn Adams, jsou plné obrazů, které se nevykládají, ale cítí. „The Sun Before the Darkness“ je píseň, kterou si pustíš, když víš, že už není kam jít, ale přesto jdeš.
Crime & the City Solution nikdy nebyli kapelou pro davy. Ale Paradise Discotheque je deskou pro ty, kteří hledají hloubku, melancholii a krásu v rozkladu. A pokud jste ji tehdy slyšeli, víte, že se už nikdy nezapomene.
