Island 2022: Země ohně, ledu a zrádného větru podruhé:

Průvodce po jižním Islandu mimo hlavní sezónu

Na Island jsme se vydali už podruhé. A opět mimo sezónu. Pokud váháte, kdy do země ohně a ledu vyrazit, mohu vám toto načasování vřele doporučit. Je tu minimum turistů, nikde se nemačkáte, a navíc vás potěší i výhodnější ceny v půjčovnách aut a větší výběr ubytování.

Doletěli jsme večer 19. března, převzali naši pojízdnou korejskou základnu a vydali se na noc do prima hotýlku Lighthouse-Inn u Garðskagaviti. Tento cíp na Jižním poloostrově se pyšní rovnou dvěma majáky. Ten první postavili v roce 1897 a v roce 1944 ho nahradili novějším. Dnes se tu tyčí 28,6 metru vysoká věž s dosvitem úctyhodných 28,2 km. Uvnitř najdete muzeum dědictví a námořnictví. Mají tu zrekonstruované motory i historickou rybářskou loď a od roku 2003 je to chráněná kulturní památka, která nabízí fascinující pohled do drsné námořní minulosti místních obyvatel.

Reykjavík, Zlatý trojúhelník a ovčí wellness

Ráno jsme se nechali na pobřeží trochu vyfoukat čerstvou vichřicí a pak vyrazili na skok do Reykjavíku. Hlavním cílem byl slavný islandský hot dog a architektonický skvost jménem Harpa. Fascinující skleněnou fasádu této koncertní haly navrhl dánsko-islandský umělec Ólafur Elíasson a inspiroval se přitom pro Island tak typickými čedičovými sloupy.

Z města jsme zamířili do slavného Zlatého trojúhelníku. O národním parku Thingvellir většina lidí ví, že tu stál první parlament na světě. Málokdo ale zná Drekkingarhylur (Topící tůň) v řece Öxará. V 16. a 17. století zde byly popravovány ženy za čarodějnictví nebo cizoložství utopením. Dnes je to naštěstí už jen fajn procházka se super výhledy.

Oblast gejzírů je kapitola sama pro sebe. Samotný Velký Geysir (ano, ten, který dal jméno všem gejzírům světa) je starý asi 10 000 let. Jeho aktivita je silně vázána na tektonickou činnost – často na desítky let usne a probudí ho až silné zemětřesení. Naposledy mu budíček zazvonil v roce 2000. Podívaná je to fantastická, ale malá rada: ty varovné cedulky o tom, že voda je vážně horká, tu nejsou jen pro srandu králíkům, nebo teda poníkům. Co to kecám, žádným poníkům, ale koňům (viz poznámky na konci).

Další dny jsme věnovali vodopádům a bazénkům. Například pramen Hrunalaug původně vůbec nesloužil k relaxaci lidí, ale farmáři ho po staletí využívali k mytí ovcí před stříháním. Dnes je to perfektní místo ukryté v malém údolíčku. Najdete tu dokonce dobře vymyšlenou převlékárnu – dřevěnou boudu, jejímž středem protéká horký potok. Je tam sice pára a vlhko, ale hlavně teplo! Za návštěvu stál i vodopád Urriðafoss. Sice není nejvyšší, ale zato je nejvodnatější na Islandu. Na začátku 20. století se zde plánovala obří vodní elektrárna, ale díky protestům ekologů byl projekt naštěstí zrušen. Zkusili jsme i Seljavallalaug, nejstarší dochovaný umělý bazén na ostrově z roku 1923. Vznikl pragmaticky – tehdejší rybáři neuměli plavat, a tak se tu povinně učili. Nás přivítala spíše vlažná voda a neudržovaná převlékárna, ale dnes už prý bazén opět září čistotou.

Temné pláže a šutry, ze kterých geologové slintají

Malá osobní zkušenost z proslulé černé pláže Reynisfjara a jejích zrádných vln. Varování před takzvanými „sneaker waves“ tu rozhodně nejsou jen tak pro legraci, což jsem si nedobrovolně otestoval na vlastní kůži. Zatímco jsem se snažil ulovit ten nejlepší záběr a kochal se temnou krásou okolí, oceán se zřejmě rozhodl, že po té cestě nutně potřebuji osvěžit. Než jsem stačil mrknout, střihl jsem si docela ledovou a hlavně neplánovanou koupačku. Naštěstí to odnesly jen nohy po kolena a ta nejdůležitější zpráva dne zní: můj foťák tenhle březnový atlantický wellness přežil naprosto bez úhony! Poučení pro příště je tedy jasné – měj vždycky jedny rezervní suché ponožky a boty :-).

Muzeum ve Skógaru musíte vidět. Založil ho jistý Þórður Tómasson, který začal sbírat historické artefakty už ve 14 letech, když viděl, jak modernizace pohlcuje starý Island. Kurátora dělal až do svých 90 let! Poté jsme se vydali na útes Dyrhólaey, který byl do roku 1918 nejjižnějším bodem Islandu, dokud ho nepřipravila o prvenství erupce sopky Katla, jež vytvořila novou písčinu Kötlutangi. Následovala procházka k vraku letadla DC-3 na Sólheimasandur. Letoun tu nouzově přistál v roce 1973 a dodnes se spekuluje, zda za to mohla námraza, nebo pilotův omyl s prázdnou nádrží. Výlet je to tak na hodinku tam a hodinku zpět pustinou, ale fotky za to stojí. Parkovné zaplatíte jednoduše přes QR kód.

Další dny byly ve znamení mechů, geologie a ledovců. Navštívili jsme vodopád Systrafoss (pojmenovaný po jeptiškách z 12. století) a památku Kirkjugólf neboli Kostelní podlahu. Vypadá jako lidskou rukou vydlážděná, ale ve skutečnosti jsou to přirozeně zchlazené a obroušené čedičové sloupy. Geologům tu prý radostí roste tep, mě to nechalo celkem chladným. Prostě pěkný šutry. 🙂 Zato Jökulsárlón, nejhlubší jezero Islandu (cca 284 m), je pecka. Začalo vznikat až ve 30. letech 20. století odtáváním ledovce. Povalují se tu obrovské ledové krystaly, plují tu ledové kry a při troše štěstí potkáte i lachtany.

Když vás zradí boty ve stínu sopky

Určitě doporučuji navštívit národní park Vatnajökull, pojmenovaný po největším ledovci Evropy mimo polární oblasti. Pod jeho kilometr silným ledem se skrývají aktivní sopky. My si tu dali fantastický trek, přes 20 kilometrů z části zasněženým terénem. Scenérie nezapomenutelné, ale mělo to háček. Hned na začátku „procházky“ se mi na obou botách (a mnebyly to žádné kecky ze supermarketu) odlepily podrážky. Musel jsem se přezout do nízkých trekovek, ve kterých jsem pak statečně brodil sníh i řeky. Cílem byla bojová hra – najít podle neurčitých souřadnic utajené mikro termální bazénky s božím výhledem. Našli jsme je! Cestou jsme potkali vodopád Svartifoss, jehož varhany inspirovaly chrám Hallgrímskirkja, a spoustu dalších vodopádů končících na „-foss“. (Asi uhádnete, že „foss“ znamená islandsky vodopád).

Duchové, simulace zemětřesení a záchrana planety

Navštívili jsme vodopád Seljalandsfoss, který v době ledové padal přímo do oceánu (země se od té doby po odtátí ledu zdvihla), a LAVA Centre ve Hvolsvölluru. Mají tu data z meteorologického ústavu 24/7 a můžete si na vlastní kůži zažít simulaci sopečného výbuchu.

Za zmínku stojí také městečko Stokkseyri, někdejší centrum nadpřirozených jevů a vraků lodí, které dnes proslavilo především bistro Fjöruborðið. Tento podnik je na Islandu i v mezinárodním měřítku legendární díky své humrové polévce (langoustine soup). Restaurace leží v malém přístavu přímo na jižním pobřeží a o tamní polévce se často mluví jako o nejlepší na světě. Pro mnohé cestovatele je tak Stokkseyri povinnou zastávkou právě kvůli tomuto unikátnímu gastronomickému zážitku. A vážně to stojí za to. Dále je zde Nauthúsafoss (Vodopád býčí boudy), kde přímo ze skalní stěny roste v drsných podmínkách strom – jeřáb ptačí. Obzvlášť vypečené místo. Pokud máte rádi historii, farma Keldur ukrývá únikovou chodbu z 13. století z dob islandské občanské války. Budoucnost naopak uvidíte v elektrárně Hellisheiði, kde v rámci projektu Carbfix pumpují zachycený CO2 pod zem, kde zkamení.

Zavírejte dveře oběma rukama!

Poloostrov Reykjanes nás přivítal typickým vichrem. Věděli jste, že jedno z nejčastějších poškození aut v islandských půjčovnách jsou dveře vyvrácené větrem? Udržíte je jen oběma rukama a zavřete tak, že se do nich opřete celým tělem.

Kromě lávového bazénku Brimketill (kde prý kdysi v noci prala prádlo zlá obryně Oddný, aby přes den nezkameněla) a silnice Norðurljósavegur jsme nevynechali ani Modrou lagunu. Málokdo ví, že to vlastně není přírodní jezero, ale důmyslně využitá, na minerály bohatá horká voda z nedaleké geotermální elektrárny Svartsengi. Pokud sem chcete, lístky musíte kupovat s předstihem online, ale občas se vyplatí hlídat oficiální aplikaci (Blue Lagoon), jestli neulovíte uvolněný časový slot na poslední chvíli a mnohem levněji. Za mě je to předražené místo pro instagramové turisty.

Prošli jsme se také po Mostě mezi kontinenty, kde se od sebe rychlostí 2,5 cm za rok trhají Eurasijská a Severoamerická deska (můžete tu parafrázovat Cimrmana: „Jsem v Americe… a teď v Evropě!“). Výlet jsme zakončili v keflavíckém Muzeu rokenrolu. Městu se přezdívalo „islandské město Beatles“, protože sem přes americkou základnu proudily pašované desky. Můžete si tu dokonce zabušit do bicích.

Nevím, jestli si to pořadí návštěv jednotlivých míst pamatuji správně, tak případné nepřesnosti berte s humorem.

Pár poznámek na závěr:

• Polévku v bistrech si většinou můžete jít dolít, kolikrát chcete.
• Pivo tu mají dobré, leč ukrutně drahé.
• Termální bazénky v přírodě jsou dokonalá věc. Pecka je termální řeka v údolí Reykjadalur (čím dál proti proudu jdete, tím je voda teplejší).
• Nainstalujte si aplikaci na lov polární záře (skvěle funguje My Aurora Forecast & Alerts nebo Hello Aurora).
• Vodopády jsou všude.
• Islandská muzea a skanzeny jsou skvěle zpracované a stojí za každou korunu. Mimochodem islandská koruna je velice hezká mince.
• Vodopády jsou všude.
• Když uvidíte poníky, tak hlavně neříkejte, že jsou to poníci :-). Jsou to koně! Sice malí, chlupatí ale koně. Islanďani jsou na to hákliví. Ačkoliv mají v kohoutku obvykle jen 130–145 cm (což by je podle standardních tabulek jinde ve světě řadilo mezi poníky), mají stavbu těla, sílu a nosnost velkého koně – bez problémů unesou dospělého chlapa v drsném terénu. Navíc mají zcela unikátní chody, takzvaný tölt (velmi pohodlný a rychlý krok) a skeið (závodní mimochod). Islanďané jsou na své plemeno extrémně hrdí a chovají ho v naprosté izolaci už přes tisíc let. Označit jejich koně za „poníka“ proto opravdu vnímají jako degradaci a urážku.
• Vodopády jsou…ale to už víte.
• Spousta jmen v Tolkienově Pánu prstenů je převzatá s místní mytologie. Třeba všichni trpaslíci a Gandalf. Tolkien převzal jména trpaslíků z Vědmina proroctví (Völuspá). To je nejznámější báseň z takzvané Starší Eddy, což je klíčové dílo staroseverské mytologie dochované právě na Islandu. V básni se nachází pasáž zvaná Dvergatal (Výčet trpaslíků), a když si ji přečteš v originále, najdeš tam jména jako Dwalin, Bifur, Bofur, Bombur, Nori, Ori, Oin, Gloin, Fili, Kili, Thorin… a ano, dokonce i jméno Gandalf (ve staroseverštině Gandálfr, což doslova znamená „elf s magickou holí“).
• Na jaře, když ještě hrozí sněžení je nutnost auto 4×4. Jinak na ty jejich „F“ cesty je čtyřkolka povinnost (jako vážně). Vjezd na tyto F-silnice s autem bez pohonu 4×4 je přísně zakázán zákonem i smluvními podmínkami všech půjčoven.
• Vodopády…
• Na některých místech se cesty zužují jen pro jedno auto, tak si pak můžete dávat nekonečně dlouho vzájemně přednost (což platí obzvlášť tehdy, když se potkají proti sobě turisté).
• Studená voda z kohoutku je taky fajn příběh. Pochází z tajících ledovců, léta se filtruje přes porézní lávová pole a geologové i hydrologové se shodují, že jde o jednu z nejčistších a nejchutnějších pitných vod na planetě. Kupovat si na Islandu vodu v plastu je vyloženě hřích.
• Island je jedno z mála míst na Zemi (kromě Antarktidy), kde nežijí komáři. Entomologové z Islandské univerzity to vysvětlují tím, že ostrov má velmi specifické a nevyzpytatelné klima. Rychlá střídání mrazů a oblev uprostřed zimy nedovolují komárům dokončit jejich životní cyklus. Hmyz se probudí do tepla, ale vzápětí ho zabije nečekaný mráz. Pokud tě tam přece jen někdy u vody něco kouslo, byla to pravděpodobně takzvaná lúsmý (druh drobné kousavé mušky), ale komár to stoprocentně nebyl. Edit – v roce 2025 našli na Islandu komáry.
• I když tu mají dnes skvělé minipivovary, pivo (s obsahem alkoholu nad 2,25 %) bylo na Islandu přísně zakázané od roku 1915 až do 1. března 1989. Zákaz piva přetrval tak dlouho proto, že politici věřili, že pivo je příliš levné a svádělo by lidi k nekontrolovatelnému každodennímu pití. První březen se na ostrově dodnes bujaře slaví jako Bjórdagurinn (Den piva).
• Vodo…
• Víra v elfy (huldufólk neboli skrytý lid) je na ostrově stále živá. Sociologické průzkumy z místních univerzit pravidelně ukazují, že více než polovina Islanďanů jejich existenci minimálně nevylučuje. Jde to tak daleko, že Islandská správa silnic (Vegagerðin) běžně spolupracuje s „jasnozřivými“ konzultanty. Pokud se zjistí, že v trase navrhované silnice leží kámen, který elfové obývají, projekt se často pozastaví a silnice se raději odkloní, aby se skrytý lid nenaštval.
• Islanďané nepoužívají klasická rodinná příjmení. Uplatňují patronymický (případně matronymický) systém. Jméno se tvoří z křestního jména otce, ke kterému se přidá son (syn) nebo dóttir (dcera). Pro cizince je to chaos, ale genealogové tento systém milují. V praxi to znamená, že v islandském telefonním seznamu se nevyhledává podle příjmení, ale podle křestních jmen. Aby nevznikal zmatek, je u jména často uvedena i profese, takže víš, jestli voláš Jónovi automechanikovi, nebo Jónovi zubařovi.