Všechny podsestavy Arada hlásí hotovo, dostaly poctivou vrstvu sjednocujícího laku a na řadu přišla fáze, na kterou se obvykle nejvíce těším – aplikace obtisků.
V mém mládí k této činnosti stačila obyčejná miska s vodou a pinzeta. Dnes mám k ruce moderní usazovací vodičky a agresivní změkčovače, takže by práce měla být nesrovnatelně snazší a výsledek dokonalejší. Realita u pracovního stolu se ovšem rozhodla ukázat svou odvrácenou tvář. Zatímco nedávno se mi obtisky rozpadaly pod rukama čistě kvůli svému stáří, aršík od Revellu představuje úplně jiný extrém a samotné znaky připomínají spíše tvrdá prkna. A jako bonus je to skvělá zkouška zrakového aparátu – hledat drobné bílé popisky (stencils) na sněhobílém podkladovém archu je disciplína sama o sobě a člověk u toho pomalu potřebuje mikroskop.
Korunu všemu ovšem nasadil nápad výrobce dodat obtisky, které mají imitovat hranu stupaček. Bavíme se o kouscích s rozměry zhruba 1,5 na 3 milimetry, jejichž šířka se rovná tloušťce vlasu. Poté, co se mi už třetí takový drobek přilepil na pinzetu tak dokonale, že vůbec nebyl vidět, jsem dospěl k jasnému závěru. Mnohem jednodušší bude ty hrany zkrátka namalovat štětcem. 🙂
Celková práce s více než čtyřiceti kousky byla místy doslova peklo a těžká dřina. Musím se vám ale přiznat k jedné věci: i přes ten nekonečný boj s tvrdohlavým materiálem mě to neskutečně baví! Když se totiž ten mikroskopický obtisk o velikosti molekuly po opakovaném prolévání chemií nakonec poddá a dokonale okopíruje rytí na povrchu, je to pocit absolutního vítězství a mám z toho obrovskou radost. Samozřejmě ne všechno šlo pokaždé úplně hladce a dva neposlušné kousky se mi podařilo při usazování lehce potrhat. Z toho si ale těžkou hlavu nedělám – chystaná patina a provozní zašpinění tyhle drobné defekty milosrdně skryjí a povýší na reálné opotřebení materiálu.
Důležité je, že aktuálně jsou dekály úspěšně za mnou! Zítra, až to všechno kompletně vyschne a kouzelné vodičky se odpaří, povrch stříknu lakem a konečně se začnu bavit patinou. Musím uznat, že ačkoliv stavebnice perfektně sedí, stavba je to celkem náročná. A to mě ještě čekají výplety…
Skleněné peklo o devíti dějstvích: Arado míří do finále
Stavba dvaatřicetinového Arada se pomalu, ale jistě chýlí ke svému konci. Všechny hlavní plochy jsou nalakovány a v tuto chvíli na mě na pracovním stole čekají už jen tři velké úkoly: instalace kabiny, natažení výpletů a závěrečná patina.
A právě u kabiny se musím na moment zastavit. To, co si pro nás výrobce připravil, je naprostá definice zbytečného „overengineeringu“ a absolutního modelářského pekla. Ten, kdo vymyslel, že se hlavní prosklení bude skládat z devíti základních dílů, ke kterým se navíc lepí titěrné rukojeti, by si zasloužil speciální místnost v očistci, kde by tyto překryty musel skládat až do konce věků.
Při stavbě takto roztříštěného skleníku stojíte před děsivým dilematem. Pokud sáhnete po klasickém silném lepidle, každá sebemenší nepozornost nebo mikroskopický úkap znamená nevratné zamlžení skla. Výsledek je zničený. Pokud naopak raději zvolíte „bezpečné“ disperzní lepidlo na čiré díly, nastává obrovský problém s udržením správné geometrie. Tento typ spoje zkrátka nedisponuje potřebnou pevností. Ve chvíli, kdy se pak pokusíte sundat maskovací pásku, hrozí reálné riziko, že se celá ta křehká sestava roztrhne. A jakmile se to stane u už nabarvené kabiny, nikdy to neslepíte zpět tak, aby lak zůstal stoprocentní.
Je to zkrátka chůze minovým polem. Když se ale podívám na fotografie hotových staveb mých předchůdců, jasně vidím, že tento hlavolam složit jde. A to je přesně ta motivace, která mě žene vpřed. Nevzdávám to a jdu bojovat o každý průhledný dílek.
Neviditelné vlákno a syndrom ruské Lady: Arado dostává výplety
Dnes se můj pracovní stůl proměnil v dějiště několika skutečně pekelných hodin. Na pořadu dne byly výplety.
Když jsem na samém začátku z balíčku hrdě vybalil speciální elastické vlákno od AK Interactive, které je přesně určené pro měřítka 1/32 a 1/35, polil mě studený pot. Byl jsem si naprosto jistý, že tohle prostě nedám. To vlákno totiž nebylo téměř vůbec vidět! A když už jsem ho pod silnou lupou konečně lokalizoval, ukázalo se, že ho nelze ani normálně chytit do pinzety.
Nehodlal jsem to ale vzdát. Nastudoval jsem různé finty a postupy, abych tenký materiál donutil ke spolupráci. Při samotném napínání se mi před očima neustále zjevoval ten starý vtip, ve kterém Buddha moudře pronáší: „Když se jedny dveře zavřou, druhé se otevřou,“ a majitel ruské Lady mu suše odpovídá, že přesně tohle jeho auto dělá taky. Přesně takhle jsem si připadal. Jedno lanko jsem s vypětím všech sil dokonale napnul a v ten samý moment to vedlejší záhadně povolilo. Nervy pracovaly naplno, ale nakonec jsem nad výplety zvítězil.
Nedalo mi to a musel jsem se pousmát při vzpomínce na svá mladá léta. Tehdy mi na antény a výplety stačila obyčejná šicí nit, případně nad svíčkou vytažený kousek plastu z rámečku. Až teď, při pohledu na to moderní, mikroskopické vlákno odpovídající realitě, jsem si plně uvědomil, jak absolutně mimo měřítko ty moje dávné kreace vlastně byly. Ta radost z tehdejších výsledků ovšem byla obrovská. A popravdě, úplně stejnou radost mám i dnes, když vidím ten rozdíl.
Jakmile bylo všechno to zpropadené vlákno usazeno na svém místě, následovalo finální zafixování vrstvou polomatného laku. Teď musím nechat povrch pořádně vytvrdnout. Pak už konečně dojde na usazení sklopených křídel na trup a následný wash, který povrch finálně sjednotí a oživí.
Pokud hledáte na fotografiích ten mohutný devítiválcový motor, zatím byste ho hledali marně. Důvod je prozaický. Na dva krycí panely potřebuji nastříkat světle zelenou kamuflážní barvu, která mi zrovna došla. Celá motorová zástavba tedy momentálně leží bokem a já netrpělivě vyhlížím kurýra s balíčkem z e-shopu, abych mohl doplnit zásoby a stavbu definitivně uzavřít.