Deník šíleného modeláře: Expedice do mikrosvěta aneb Záchvat v 1/72
To si tak jednou řekneš: „Chtělo by to změnu. Dám si oddechovku, co třeba zkusit to malinké roztomilé letadélko v 1/72?“
To byla ta chyba. Ten osudový moment, kdy pud sebezáchovy odešel na pivo a nechal tě samotného u stolu s krabičkou Polikarpova I-153. Zatímco pošťák někde bloudí s maskami na mého vysněného Spitfira Mk.II v barvách Iron Maiden a Eddie tak musí na svůj velkolepý nástup ještě chvíli počkat, nešlo jen tak sedět s rukama v klíně. Rozhodl jsem se vyplnit pauzu rychlovkou „z krabičky“, kterou jsem našel v kitníku a asi jsem ji kdysi od někoho dostal. Volba padla na sovětského exulanta ve finských službách: Polikarpov I-153 z roku 1942, na kterém létal Olavi Puro.
Kapitola I: Šok jménem 1/72 a nové hračky
Po otevření krabice mě čekalo menší zděšení. Oproti klasickým velkým kouskům ve čtvrtce nebo dvaatřicetině, které se mi běžně povalují na stole, je tohle úplně jiný vesmír. Ten letoun je v měřítku 1/72 takový kolibřík, že jsem chvíli hledal, jestli výrobce nezapomněl přibalit výlisky. Na ty díly už totiž vůbec nevidím! Pinzeta se najednou zdá jako neohrabané důlní rypadlo a mé oči naléhavě prosí o instalaci makro objektivu.
Aby toho mžourání a očního tělocviku nebylo málo, stavebnice v sobě ukrývá další překvapení: lepty a resinové díly. Zlaté časy mého mládí, kdy se prostě vzal kus plastu, slepil se lepidlem z tuby a případné mezery se zalily barvou. Dneska?
- Resinové lyže: Vypadají spíš jako trochu větší smítka prachu, co mi odpadla z podrážky. Navíc detaily nic moc. To bude zase broušení…
- Lepty: Kovové plíšky tenčí než alobal. Snaha ohnout leptaný díl velikosti zrnka pepře tak, aby neskončil vystřelený kdesi na podlaze (kde ho najde až vysavač, nebo moje bosá noha), je regulérní zkouška nervů a zenového klidu.
I přes tyhle zrakové a motorické výzvy má stavba tohohle finského prcka obrovské kouzlo. Lyže místo kol mu dávají parádní severský šmrnc a Purova kamufláž bude vedle těch mých obvyklých obrů působit jako roztomilý maskot. Teď si jen musím dát pozor na jednu zásadní věc: nenadechnout se moc zhluboka poblíž stolu, abych si polovinu kokpitu nevtáhl do plic.
Historické okénko: Záhada finského hákového kříže
Když se podíváte na fotky, jak by měl ve finále vypadat můj rozestavěný I-153, určitě vás hned praští do očí specifické výsostné označení. Na křídlech tohoto finského stroje totiž nebudou klasické kokardy, ale modrá svastika na bílém kruhu. Ve finštině se jí říká Hakaristi. Pro spoustu lidí to může být na modelu docela šokující pohled. Historie tohoto znaku je ale mnohem zajímavější a hlavně starší než samotný nacismus.
Všechno to začalo v březnu roku 1918, pouhé dva měsíce po vyhlášení finské nezávislosti. Švédský hrabě Eric von Rosen se tehdy rozhodl podpořit finskou Bílou armádu v občanské válce a daroval jim jejich úplně první letadlo – průzkumný letoun Thulin Typ D. Von Rosen měl svůj osobní talisman pro štěstí: právě modrou svastiku. Znal ji už od dětství z vikingských runových kamenů a běžně si ji maloval na zavazadla při expedicích. Před odletem do Finska nechal tento znak pro štěstí namalovat i na křídla darovaného stroje. Finům se to zalíbilo natolik, že Hakaristi oficiálně přijali jako výsostný znak celého svého nově vznikajícího letectva. Stalo se tak plné dva roky předtím, než si svastiku jako politický symbol přivlastnila německá NSDAP.
Je tu i jeden temný historický paradox. Přestože původní znak neměl s nacismem naprosto nic společného, sám hrabě von Rosen se ve 30. letech stal vůdčí postavou švédských národních socialistů. Stal se dokonce švagrem Hermanna Göringa, který u něj ve Švédsku pravděpodobně viděl symbol svastiky vůbec poprvé naživo vytesaný u krbu. Na finských vojenských letadlech se modrá svastika na bílém podkladu používala nepřetržitě až do konce druhé světové války. V roce 1945 ji pak na nátlak nahradili klasickou modro-bílo-modrou kruhovou kokardou. Zajímavostí je, že na některých praporech, vyznamenáních a ve znaku velitelství finského letectva se různé formy Hakaristi udržely jako historická tradice až do roku 2020.
Kapitola II: Finský kolibřík a prokletí žluté barvy
Celá stavba nakonec nějak proběhla. Prvním krokem byl klasicky nástřik Surfacerem, který naprosto nemilosrdně odhalil každou rýhu, kterou jsem na plastu slepnoucíma očima prostě neviděl. Následovalo broušení bleších detailů – neskutečná zkouška trpělivosti a jemné motoriky.
Pak přišla na řadu spodní bledě modrá. Šlo to hladce. Jenže pak začala ta pravá zábava – vymaskovat ostré přechody finského kamuflážního schématu. S mými prsty, které jsou zvyklé brát do ruky pořádné díly z Impaly nebo velkých letadel, jsem si připadal doslova jako slon v porcelánu. Oči mi šly šejdrem, ale nakonec jsem toho prcka celého oblepil.
A pak to přišlo. Zlatý hřeb večera. Žlutý identifikační pruh na trup a na kryt motoru. Kdo z vás někdy stříkal žlutou, přesně ví. Je to zaručeně ta nejhorší barva na světě, kryje asi tak dobře jako ranní mlha. Než získáte ten správný sytý odstín, aby to nevypadalo jako vybledlý citron, máte pocit, že jste na model nalili kýbl barvy a zalili všechny nýty široko daleko. Úplně stoprocentně spokojený s výsledkem nejsem, ale nechám ho žít, abych nenapáchal ještě víc škody.
Následovala vrstva lesklého laku, historické finské obtisky a zase lak na zafixování. A pak…
Kapitola III: Výplety a tanec nad propastí (košem)
Pak přišlo finále a to úplně nejhorší. Výplety. U dvouplošníku v měřítku větších much se výplety nedělají rukama, ale čistou silou vůle a zoufalstvím. Moje oblíbená pinzeta najednou připomíná kovářské kleště a to nejtenčí vlákno vypadá zblízka jako kotevní lano. Každý pokus o napnutí a přilepení končil třemi možnými scénáři:
- Vlákno se přilepilo k pinzetě.
- Vlákno se přilepilo k prstu.
- Kapka vteřiňáku skončila všude jinde, jen ne v té pidi dírce.
Model měl během posledních večerů minimálně třikrát namále. Odpadkový koš pod stolem na něj doslova pomrkával a sliboval rychlé bezbolestné vysvobození. Ruka už se nápřahovala k hodu. Nakonec se ten drobek nějakým zázrakem udržel na stole. Výsledek sice není na zlatou medaili a spokojenost se limitně blíží nule, ale aspoň se mu nekroutí křídla.
Závěr: Maskování prachového zrnka
A když už si myslíš, že to nejhorší máš za sebou, čeká tě poslední lahůdka. Větrný štítek. Zatímco u modelů v 1/32 je to normální kus plastu, u Čajky v 1/72 je to něco, co bys mohl při prudším nádechu omylem spolknout. Vezmeš kousek kabuki pásky, skalpel ostrý tak, že řeže i časoprostor, a snažíš se trefit na plochu, kterou sotva vidíš. Oči šilhají a dech raději zadržuješ minutu v kuse.
Až se uklidním, fouknu to polomatným lakem, ať se to aspoň neleskne, a bude konec stavby. Bez fanfár. A pak půjde někam do hlubokého stínu v rohu, kam světlo nikdy nedosáhne. Pěkně za ocas nějakého pořádného letadla, aby radši nebyla vůbec vidět.
