Zlatým hřebem našeho pražského víkendu měla být vysoká kultura. Vyrazili jsme do Státní opery na hru Proměny. Ovidius, antika, hluboké myšlenky o bytí, prostě umění s velkým U.
Hned na začátku nás trochu zarazilo, že zatímco herecké legendy František Němec a Zuzana Stivínová procítěně deklamovali text, na čtecím zařízení běžely anglické titulky, které byly úplně, ale úplně o něčem jiném. Říkali jsme si: „Jasně, moderní režie, to bude určitě nějaký hluboký umělecký záměr, jsme asi moc přízemní, abychom tu genialitu pochopili.“
Po deseti minutách to ale začalo být ještě avantgardnější. Do dramatického hřmění – které do antického mýtu tak nějak pasuje – se najednou začal míchat dost hlasitý zvuk požárního poplachu. Vzhledem k tomu, že nikdo v sále nikam neutíkal, seděli jsme dál a tvářili se, že to k tomu antickému dramatu prostě patří. Jenže pak začala zničehonic sjíždět jakási divá opona, což už viditelně rozhodilo i samotné herce. Následovala ohlášená technická přestávka. Říkali jsme si, že tohle představení má fakt grády.
Po deseti minutách se jelo dál. Jen se k tomu přidal nečekaný 4D efekt. Zbláznila se totiž klimatizace a začala foukat neskutečným způsobem. Z opery se během chvíle stala regulérní kryokomora. Téma hry Proměny tak dostalo úplně nový rozměr, protože do klasické přestávky jsme se my všichni v sále proměnili v kusy ledu.
Po pauze nakráčel na pódium sám ředitel divadla a celou tu záhadu nám vysvětlil. Omylem se prý spustil požární poplach, načež se zaktivovala technika a začala z divadla zběsile odsávat neexistující kouř. A s ním pochopitelně vysála i veškeré teplo. Ale prý už to o přestávce opravili!
To bylo sice hezké, ale my diváci jsme mezitím hnáni pudem sebezáchovy vzali o přestávce útokem šatny a vyzvedli si zimní kabáty. Na druhou půlku představení tak celé hlediště nastoupilo náležitě zateplené. Pohled z jeviště do sálu, kde sedí stovky lidí nabalených jak na polární expedici a soustředěně sledují antický mýtus, musel být pro herce naprosto k nezaplacení!
