Abych byl úplně upřímný, já vlastně do Indie nikdy jet nechtěl. Bytostně nesnáším davy tlačících se lidí a mám silnou alergii na špinavé záchody. Jenže pak jsem si řekl: kdy jindy, když ne teď? Čím budu starší, tím víc srostu s gaučem a tím hůř se mi bude dobrovolně vystupovat z mojí opečovávané komfortní zóny. Takže když na mě z monitoru vyskočily ty směšně levné letenky, osud byl zpečetěn.
Náš původní plán byl sice úplně jiný – chtěli jsme přeletět na sever a toulat se po Himálajích. Jenže pak mi do toho hodila vidle moje vlastní zlomená noha, čímž se jakýkoliv vysokohorský trek rázem zařadil do kategorie čirých utopií. Museli jsme překopat celý itinerář.
Rozhodli jsme se pro takový indický punk. Vyškrtli jsme ze seznamu všechny ty obrovské lapače turistů, kam jezdí úplně každý (ano, Tádž Mahal nevyjímaje), a vybrali jsme si lokality masovým turismem naprosto nedotčené, o to však surovější a autentičtější. A to se prosím bavíme i o fascinujících místech zapsaných na seznamu UNESCO! Přesto jsme tam mnohdy bloumali úplně sami. Neskutečný zážitek. Ale nebudu předbíhat, vezměme to pěkně od začátku…
Všechno to začalo 17. září na pražském letišti. Já, můj syn Jay a jeho žena Bára jsme nastoupili do letadla Etihad Airways směr východ. V Abú Dhabí proběhl rychlý přestup, do žil jsme napumpovali první karak tea, usmáli se na svět a nasedli na noční let do Dillí.
O půl čtvrté ráno místního času nás Indira Gandhi International Airport přivítalo s otevřenou náručí. Nebo spíš s otevřenou byrokracií. Než jsme prošli kontrolou, uplynula hodina. Další hodinu jsme strávili ve frontě na místní SIM kartu, abychom vůbec existovali v digitálním prostoru. Naším dalším cílem bylo překvapivě moderní, dokonale čisté a brutálně vymražené metro. Samozřejmě jsme si poctivě vystáli dvacet minut v úplně blbé frontě na lístky, abychom si pak dali dalších deset minut v té správné. I když je v Indii angličtina jedním z úředních jazyků, domluvit se byl nadlidský úkol. Místní angličtina zní často všelijak, jen ne anglicky. U pokladny jsme se sice nedozvěděli, jestli na naší kartě vůbec nějaký kredit je, ale turniket nás pustil, tak jsme to brali jako souhlas vesmíru.
Vymraženým expresem jsme dorazili na hlavní nádraží New Delhi Railway Station (NDLS). A tam přišla první facka.
Vylezli jsme z klimatizované bubliny rovnou do třicetistupňového dusna a neskutečné vůně. Tedy, on to byl spíš solidní smrad, ale proč si hned první den kazit iluze, že? Hned u nádraží jsme narazili na typický indický fenomén: když je Ind unavený, prostě si lehne. Třeba rovnou doprostřed chodníku. Vzhledem k brzké ranní hodině jsme si naivně mysleli, že tu prostě nocovali. Brzy jsme ale pochopili, že polehávání na bizarních místech v jakoukoliv denní dobu je tu prostě národní sport.
Naším cílem bylo najít hotel. Čtvrť kolem nádraží se jmenuje Paharganj. Historicky to bylo tržitště ležící těsně za hradbami starého Dillí, ale dnes je to v podstatě chaotický mix bývalého slumu, backpackerských rájů, špíny, toulavých psů, posvátných krav, hor odpadků a všudypřítomného smradu. Prostě esence Indie. Kdybychom hned druhý den brzy ráno neodjížděli vlakem, ubytovali bychom se rozhodně jinde.
Booking.com je v téhle čtvrti plný nabídek, ale troufám si tvrdit, že tak 70 % z nich je čirý scam. Fígl je jednoduchý: hotel má na internetu stovky skvělých recenzí (naklikaných chudým Indem někde v kyberkavárně za pár rupií). Vy si ho zarezervujete, přijedete na místo, zjistíte, že hotel neexistuje, a oni vám strhnou storno poplatek, protože jste nedorazili.
A tím začíná naše první velká historka. Přes veškerou opatrnost jsme si přesně takový „luxus“ zarezervovali. Měli jsme ale tajnou zbraň – Jaye.
Stáli jsme na ulici a náš Hotel Aeron Paharganj nikde. Jay si psal přes WhatsApp s recepčním, který nám suverénně tvrdil, že hotel stojí přesně tam, kde jsme my. Chodili jsme dokola, byli jsme už docela daleko od původní adresy, když si Jay všiml jedné drobnosti. Profilová fotka onoho recepčního na WhatsAppu se nápadně podobala vývěsnímu štítu hotelu, u kterého jsme zrovna úplnou náhodou zastavili.
Vpadli jsme dovnitř. Recepční dělal mrtvého brouka, ale když jsme ho donutili otevřít rezervační systém, naše jména tam svítila. Prostě jim ten podvod nevyšel. Samotný pokoj byl naprosto rozkošný. Koupelna zářila designovou černou plísní, záchod víc nesplachoval než splachoval a voda ze sprchy padala rychlostí unavené kapky. Ale postele byly čisté, povlečení voňavé a klimatizace jela naplno. Na těch pár hodin to muselo stačit.
Když jsme se zvetili, vyrazili jsme pod Jayovým odborným vedením poznávat Dillí. Na krávy a odpadky jsme si už tak nějak zvykli. Co mě trochu zaskočilo, byly veřejné pisoáry bez odtoku, což místním pánům v radostném užívání vůbec nebránilo. A to se bavíme o těch „západnějších“ Indech. Ti tradičnější si prostě dřepli, kde zrovna potřebovali.
Prvním velkým cílem byla Červená pevnost (Lal Qila). Než abychom se potili po svých, podlehli jsme kouzlu motorikš (tuktuků). Za ty směšné peníze se chodit pěšky nevyplatí a navíc je to v přeplněných ulicích neskutečný adrenalinový zážitek. Nejdřív jsme nechápali, proč nám řidiči nabízejí, že na nás všude počkají. Přece nenecháme chlápka čekat před památkou tři hodiny (s Jayem jako průvodcem žádné rychloprohlídky neexistují). Pak nám to ale došlo. Jakmile si Ind vydělá své denní minimum (a bílý „sáhib“ platí o dost víc, i když je to pro nás pořád pakatel), už se dál nehoní. Rád si na vás počká, zdřímne si na řídítkách a je v naprostém zenu.
Červená pevnost je obrovský komplex, který nechal v roce 1639 postavit mughalský císař Šáhdžahán (ano, ten samý, co postavil Tádž Mahal), když přesunul hlavní město z Agry do Dillí. Uvnitř jsme obdivovali Khas Mahal, soukromou rezidenci císaře z bílého mramoru, kde kdysi zurčel takzvaný „Pramen ráje“ sloužící k ochlazování paláce. Kromě historie jsme tu ale museli čelit i nájezdům místních. Byli jsme pro ně větší atrakce než pevnost a neustále se s námi chtěli fotit. Chvílemi to bylo vyčerpávající, ale nakonec jsme hru otočili a začali si s nimi dělat selfie taky.
Odtud jsme zamířili k Jama Masjid (Páteční mešitě). Zase práce Šáhdžahána z roku 1656 a jedna z největších mešit v Indii, kam se vejde až 25 000 věřících. Museli jsme odevzdat boty. Nádvoří bylo od slunce rozpálené doběla, takže jsme prohlídku absolvovali poskakujíce jako zfetovaní tančící dervišové, ve snaze nespálit si chodidla na uhel. Mešita je nádherná, ale nabízí i past na turisty. Má dva minarety. Ten levý je pro místní. Ten pravý je pro turisty – za desetkrát vyšší cenu. Vyšplhali jsme nahoru a výhled na smogem utopené velkoměsto stál za každou rupii.
Ze shora jsme taky vyhlédli restauraci na střeše blízkého domu, kam jsme pak zapadli na luxusní oběd/večeři.
Na závěr dne jsme se nechali odvézt na Kartavya Path (dříve Rajpath), obrovský ceremoniální bulvár, který vede k India Gate. Tady se konají ty obrovské vojenské přehlídky. Zjistili jsme, že se tu o víkendu bude promítat film o životě premiéra Narendry Modiho. (Modi je v Indii obrovské téma. Zatímco část národa ho miluje pro ekonomický růst, zbytek světa a opozice ho často kritizuje za tvrdý hinduistický nacionalismus, autoritářské sklony a potlačování menšin i novinářů. Rozhodně to není nudný patron.)
První den jsme zakončili v moderní části města u naprosto fenomenálního jídla. A aby toho nebylo málo, našli jsme tam i skvělé pivo! Žádný vodový Kingfisher, ale překvapivě poctivá značka Medusa.
Plní zážitků, jídla a piva jsme si odchytili noční rikšu a nechali se odvézt zpátky do našeho Paharganjového „luxusu“. Zítra nás totiž čekají indické vlaky. A to bude teprve jízda.
HTML galerie 1