Posledních pár let jsem si tak nějak pohrával s myšlenkou, jaké by to vlastně bylo sbalit se a vyrazit na slavnou cestu do Santiaga de Compostela. Znáte to – v rovině „někdy bych hrozně chtěl“ to zní skvěle, ale chyběl tomu ten finální impuls. No, a pak si jdete sednout s kamarádem na pivo. Zjistíte, že vás to láká oba, slovo dá slovo a… za týden jsme měli v kapse letenky z Prahy do Porta na druhou polovinu září!

A rovnou vám řeknu to nejdůležitější: Ničeho se nebojte a vyražte! Je to naprosto úžasná zkušenost, a přestože si to každý musí tak trochu „prožrat“ a odšlapat sám, stojí to za to tisíckrát.

Zde je můj příběh z 17denní dovolené, během které jsme za 14 dní ušli 315 km (z toho 280 kilometrů po pobřežní i centrální trase). Ten rozdíl jsou různé vycházky a zacházky, jak už to tak na cestách bývá :-).

Umění sbalit si život do 8 kilo

Před cestou jsme do sebe nasávali všechny dostupné informace, jak si to co nejvíc užít a hlavně, jak neumřít pod tíhou batohu. Nakonec se mi podařilo stáhnout váhu batohu na zhruba 7 kg (s plnou lahví vody jsem byl na 8 kg). Z osobní zkušenosti mohu jen doporučit batoh Lowe Alpine AirZone Trail Camino 37:42.

Původně jsem si chtěl vzít svou milovanou zrcadlovku. Když jsem si ale uvědomil, že to znamená táhnout dalšího 2,5 kila navíc (holt výbava něco váží), s těžkým srdcem jsem ji nechal doma a fotil jen mobilem. Zpětně to bylo to nejlepší rozhodnutí! Vzhledem k těm neuvěřitelným scenériím bych totiž pořád jen stál, měnil objektivy, fotil a do Santiaga bych šel možná ještě dneska 😊.

Pár mých osobních „poutnických hacků“:

• Spacák nechte doma: My šli v září. Měl jsem sice ultralehký spacák, ale úplně v klidu bych se bez něj obešel – stačila by jen tenká hygienická vložka do spacáku. V létě je spacák naprostá zbytečnost (pokud tedy spíte v albergue a ne pod širákem). Mimochodem – vláčel jsem spacák Pinguin Lite mummy.
• Zázrak jménem merino a mikro ručník: Absolutně se mi osvědčil ultralehký ručník Sea to Summit Airlite towel (velikost L). K tomu merino ponožky od Lasting, merino trička a spodní prádlo od Craftu. Rychle to schne a nezapáchá to.
• Vylaďte si tempo: Nám vyhovoval systém tří náročných dnů (cca 30 km denně) a následného čtvrtého dne, ze kterého jsme si udělali jen lehkou procházku s odpočinkem. Pak zase nanovo.
• Pitný režim: Je zbytečné s sebou tahat enormní množství vody (platí pro naši trasu). Všude jsou pítka nebo obchody.
• A ještě jedna maličkost k balení: O Galicii se občas s láskou mluví jako o ‚španělském nočníku‘ a místní mají prý přes 70 různých výrazů pro déšť. Takže se vsadím, že alespoň s jedním z nich se po cestě seznámíte osobně! Lehká nepromokavá bunda je tu absolutní svatý grál. Funguje totiž jako ten nejspolehlivější magický amulet – jakmile ji poctivě nesete sbalenou na samém dně batohu, bude vám na hlavu pražit slunce o sto šest. Zkuste ji ale nechat doma a oceán si pro vás přijde v podobě mraku až na stezku! A když už náhodou sprchne, alespoň se s tou bundou můžete u cesty tvářit jako drsný zcestovalý mořský vlk, který tyhle atlantické rozmary zvládá s nadšeným úsměvem a písní na rtech.

Začátky v Portu a boj o postele

Porto je srdcovka. Byl jsem tam už třikrát a památky, scenérie i jídlo jsou prostě fantastické. Cesta z něj ale začíná zostra – ne ani tak chůzí, jako spíš logistikou.

Vyrazili jsme v druhé polovině září a na prvních dvou etapách mělo spoustu lidí reálný problém najít volné místo v poutnických ubytovnách (albergue). Na Bookingu sice seženete cokoliv, ale je to dražší a přijdete o tu jedinečnou atmosféru pospolitosti. Rada nad zlato: První dva noclehy si zarezervujte předem! Po pár dnech se už dav poutníků přirozeně roztahá a ubytování je v pohodě. Boj o postele pak zase lehce přitvrzuje těsně před cílem, ale v okolí Santiaga je ubytoven mnohem víc a jsou obrovské, takže se nemáte čeho bát.

Kde spát a co jíst?

Když už jsme u těch ubytoven, neobjednávejte si v nich snídaně. Obvykle dostanete jen obyčejné kafe a toast s džemem. Mnohem lepší je vyrazit na trasu a dát si pořádnou, bohatou snídani v první kavárně po cestě.

Jídlo je celkově po cestě velmi cenově dostupné a neuvěřitelně chutné. Spousta míst nabízí zvýhodněné a štědré „poutnické menu“. Pozor ale na vražednou siestu! Odpoledne je prostě všechno zavřené. První šance dát si teplou večeři přichází až kolem šesté, často ale spíš v sedm nebo v osm večer. Není nic horšího, než s kručícím břichem dojít po 30 kilometrech do cíle a pak vyčerpaně tři hodiny čekat, než se kuchař uráčí otevřít. Plánujte a mějte u sebe vždycky nějakou tyčinku!

Skvělým zážitkem jsou pak komunitní večeře v albergue, kde sedíte u jednoho stolu s lidmi z celého světa. A absolutní vrchol ubytování? Benediktýnský klášter! Berou jen asi 40 poutníků, nedělají se žádné rezervace – kdo dřív přijde, ten mele. Spíte ve starém klášteře přímo v původní mnišské cele. Kde jinde se vám tohle poštěstí?

Mezi peklem, vodou a posunutým časem

Cesta podél pobřeží, kdy kráčíte naprosto sami, fouká na vás slaný vítr a do uší vám hřmí nespoutané vlny oceánu, je čistě transcendentální zážitek. Ranní návštěva prostého, temného kostelíka, kde široko daleko nikdo není a jen místní paní před chvílí zapálila svíce, se vám vryje do paměti navždy. Tohle JE duchovní prožitek pro každého, ať už jste věřící, nebo ne.

Celá pouť je magická, s jedinou výjimkou – a tou je přechod přes Vigo. Od vstupu do města až k našemu ubytování v centru to bylo úmorných 11 kilometrů nepěkným městem. Poslední třetina vedla skrz hlučnou a špinavou průmyslovou zónu kolem loděnic. Jakmile ale Vigo necháte za zády, je to zase čistá krása.

Když přejdete z Portugalska do Španělska, zažijete zvláštní časový šok. Ve Španělsku se totiž čas posouvá o hodinu dopředu. Slunce tu kvůli tomu vychází dost pozdě a rána jsou dlouho temná.

Proč to tak je? Může za to historie. Geograficky by mělo být Španělsko ve stejném časovém pásmu jako Portugalsko a Velká Británie. V roce 1940 ale španělský diktátor Francisco Franco nařídil posunout hodinky o hodinu napřed, aby zemi synchronizoval s časem nacistického Německa a střední Evropy. A od té doby se to už nikdy nevrátilo zpět.

Naše cesta v září 2024 měla ještě jeden velmi silný, až apokalyptický přesah. V Portugalsku tou dobou vypukly obrovské lesní požáry (od poloviny září hořel střed a sever země v okolí Aveira a Porta, dým halil celá města a shořely desítky tisíc hektarů lesa). Večery a svítání byly díky kouři krvavě rudé. Dokonce omezili dopravu na dálnicích a nejezdily vlaky. Zatímco my jsme kráčeli pod rudou oblohou a než jsme došli do cíle, hasičům se podařilo nejhorší plameny zkrotit, doma v České republice se odehrávalo úplně jiné drama – drtivé povodně způsobené tlakovou níží Boris, které právě kolem 14. až 19. září zalily velkou část naší republiky. Byl to zvláštní pocit, sledovat z hořícího Portugalska zprávy o topící se domovině.

Všichni se sejdeme u Katedrály

Po dvou nebo třech dnech chůze si najdete své tempo. Zjistíte, že se přirozeně sladíte s ostatními poutníky, kteří jdou podobně rychle. A tak až do samého cíle budete na pravděpodobných i naprosto nečekaných místech potkávat známé tváře. Stane se z vás taková putující rodina.

Zajímavé je, jak se mění vaše vnímání času. Zatímco na začátku tak nějak podvědomě spěcháte, abyste dnešní etapu stihli včas, čím blíž jste Santiagu, tím víc zpomalujete. Nechcete, aby to skončilo. Chcete si ten pocit udržet co nejdéle.

A pak to přijde. Dojdete do Santiaga de Compostela. Je to nádherné, dechberoucí město. A jako opravdový zázrak tam na náměstí před katedrálou mezi tisíci lidmi zaručeně potkáte přesně toho známého poutníka, se kterým jste před týdnem sdíleli stůl.

Nebudu vám líčit úplně všechno. Zbytek si prostě musíte vyzkoušet na vlastní kůži. Buen Camino!