Indie 4: Bollywoodské přivítání v Gwalioru, drahé pivo v Dillí a letištní Hlava 22

Část 4: Gwalior, návrat králů do Dillí a běžecká past na letišti

Z Khadžuráha jsme se přesunuli do Gwalioru. Další řidič, další zážitky z indických silnic a tentokrát i velkolepé přivítání. Hned po příjezdu na nás vybalili tradiční ceremonii. Trvalo to asi 20 minut, dostali jsme na krk obrovské květinové věnce, Indové kolem nás něco brebentili a všichni si to nadšeně natáčeli na mobily. Cítili jsme se jak Bollywoodské hvězdy. Samotná pevnost Gwalior Fort (kterou císař Bábur kdysi nazval „perlou mezi indickými pevnostmi“) byla úžasná. Tedy až do chvíle, kdy jsem se úspěšně ztratil v jejích podzemních sklepeních. Nakonec jsem naštěstí cestu ven našel.

Odpoledne nás čekal přesun vlakem Gatimaan Express zpět do Dillí. Tentokrát jsme jeli druhou třídou (AC Chair Car s uspořádáním 3+2). Klimatizace byla nastavená na příjemných 20 °C, místa na nohy jsme měli s našimi dvěma metry víc než dost a catering opět nezklamal. Kam se hrabe jednička v Pendolinu.

V Dillí nás na poslední noc čekalo ubytování v hotelu Zaza Stay. Nacházel se v luxusní, klidné a naprosto čisté čtvrti Nizamuddin, což byl po předchozích zážitcích balzám na duši. Večer jsme se vydali utrácet do luxusní restaurace ve vyhlášeném hotelu. Nejdřív nás tam nechtěli pustit, protože jsme prý neměli vhodný dress code, ale nakonec se ustrnuli. Dali jsme si fantastické indické speciality. Stálo to sice desetinásobek ceny na ulici (což pořád znamenalo méně než průměrná hospoda v ČR), a naprosto nejdražší položkou na celém účtu byla moje tři piva Kingfisher.

Ráno jsme si dali hotelovou snídani a s personálem domluvili, že si tam necháme bágly až do večera, protože odlet byl plánovaný na 21:15. Nalehko jsme vyrazili do ulic. První na řadě byla Humájúnova hrobka. Tohle je naprostý architektonický klenot z roku 1570 zapsaný na seznamu UNESCO. Byla to vůbec první zahradní hrobka na indickém subkontinentu, kterou nechala z červeného pískovce a bílého mramoru postavit Humájúnova první manželka Bega Begum. Fascinující na ní je hlavně to, že se stala přímou architektonickou předlohou pro slavný Tádž Mahal, který vznikl o celých šedesát let později. Procházka rozlehlými symetrickými zahradami perského typu byla zkrátka parádní.

Z hrobky jsme se přesunuli do Národní galerie moderního umění. Indické umění je nesmírně bohaté a v téhle obrovské instituci by se dalo strávit hodně času. Byl to velmi příjemný, tichý a kulturní únik z venkovního chaosu velkoměsta.

Odpoledne už patřilo klasickému shonu – vyrazili jsme na tržnici s cílem nakoupit čaj. Obchody s pravým indickým čajem a šafránem proběhly hladce, ale pak přišel zlatý hřeb celého odpoledne. Zastavili jsme se v jedné slavné místní cukrárně. Někteří členové výpravy se rozhodli nakoupit indické sladkosti domů a zvolili tu nejhorší možnou taktiku: od každého druhu si vybrali jen pár kousků. Háček byl v tom, že každý miniaturní kousek měl úplně jinou cenu. Pro pokladní se to ukázalo jako fatální chyba v matrixu. Chudák s tímto evropským „degustačním“ přístupem vůbec nepočítala a snažila se ten nákup spočítat snad půl hodiny. Zablokovali jsme celou frontu, ale odešli jsme jako vítězové s plnými krabičkami cukru.

Večer jsme se vrátili na hotel, oblékli místo kraťasů dlouhé kalhoty (v letadle je přece jen kosa), hodili bágly na záda a vyrazili na metro směr letiště. Čekal nás jeden přestup. Na mapě to vypadalo jako rutinní záležitost, ale v reálu to byla naprostá past. Znamenalo to zhruba 1500 metrů dlouhý běh s plnou polní po vlastních mezi dvěma vzdálenými stanicemi, abychom chytili navazující linku. Slušné kardio na závěr pobytu.

Po příchodu na letiště nás čekala další místní zvláštnost. Do odletové haly vás totiž nepustí bez palubní vstupenky nebo dokladu o letu. My jsme ale měli od Etihadu e-mail, že online boarding nelze provést a máme se dostavit na přepážku – tedy dovnitř do haly. Klasická Hlava 22. Nakonec jsem někde na dně batohu vyhrabal zmačkané vytištěné potvrzení o nákupu letenek, nad kterým sekuriťáci naštěstí mávli rukou a pustili nás dál. Odbavení už proběhlo v pohodě, v duty-free shopu jsem objevil výborný indický rum Old Monk Legendary za krásných pět stovek (když tak mrkněte do sekce Rumy) a druhý den odpoledne už jsem byl doma, plný zážitků.

O Indii se říká, že ji lidé buď milují, nebo nenávidí. Já vím jen to, že bych tam klidně jel znovu, přece jen je to obrovská země a spoustu jsme toho ještě neviděli.