Znáte to. Někde v koutě pracovního stolu se krčí rozpracovaný Spitfire Mk.II a lak na něm tvrdne rychlostí posunu tektonických desek. Co dělat, aby se ruce nezastavily a lepidlo nezaschlo v jehle? Je čas sáhnout po další legendě. A tentokrát jsem do kitníku sáhl opravdu hluboko. Až na samý začátek devadesátek.
Na stůl mi přistál japonský klenot: Mitsubishi A6M5c Zero od Hasegawy v královském měřítku 1/32. Tahle konkrétní krabice má pro mě obrovskou sentimentální hodnotu. Byl to totiž můj úplně první model, který jsem si hned po revoluci koupil. Doba temna skončila, v obchodech se konečně začaly objevovat stroje, které dřív přes ideologické síto prostě neprošly, a já tehdy vyrazil do Ostravy. V kapse mě hřálo těžce ušetřené pětikilo a v hlavě jsem měl velký plán.
V tamním modelářství jsem tehdy strávil snad hodinu. Oči mi přecházely, protože majitel měl na tu dobu neuvěřitelné poklady. Do té doby jsem s japonskými stavebnicemi letadel neměl absolutně žádnou zkušenost, jediné, co jsem od nich lepil, byly motorky ve dvanáctině. Volba byla jasná – zkusím něco s křídly. A nevzal jsem nic menšího než ikonické Zero. Cenovka na krabici hlásí krásných 464 Kčs. Drobná ekonomická vsuvka: pokud by částka pouze kopírovala průměrný růst cen, čistě optikou inflace by to dnes dělalo přibližně 2 100 až 2 300 Kč. Už tehdy jsem byl do modelařiny asi slušný blázen.
Internet tehdy nebyl ani ve sci-fi filmech, takže jsem neměl sebemenší tušení, že si domů pyšně nesu stavebnici, jejíž původní formy vznikly už v roce 1971! Po více než třiceti letech zrání na ni konečně přišla řada. Říkáte si, že to musí být peklo plné nepřesností a hrůzy? Přátelé, víte co? Ta stavebnice je i po půl století pořád neuvěřitelně parádní a představuje velmi slušný, lehký nadstandard.
Příběh za číslem: Kdo vlastně ovládal stroj 03-09?
Stavět model a neznat jeho historii je jako číst detektivku a přeskočit rovnou na poslední stránku. Rozestavěné Zero verze A6M5c s bílým trupovým označením „03-09“ není jen tak ledajaký stroj. Patřil do stavu 303. stíhací letky (součást 203. námořní letecké skupiny), která operovala ze základny Kagošima na samém jihu Japonska v červnu 1945.
Do konce války zbývalo pár týdnů a nebe nad ostrovy ovládali Američané. V té době už nebylo Zero tím nepřemožitelným dravcem z Pearl Harboru – technologicky začínalo propastně ztrácet na těžší, rychlejší a pancéřované americké stíhačky jako F6F Hellcat nebo F4U Corsair. Zero bylo v podstatě jen obratný papírový drak plný leteckého benzínu.
Za kniplem stroje 03-09 ovšem nelétal žádný vyjukaný nováček, ale zocelené stíhací eso, námořní praporčík Takeo Tanimizu. Na předloze jsou hned před VOP namalované americké bílé hvězdy efektně probodnuté šípy, což byla Tanimizova soukromá značka pro potvrzené sestřely. Zatímco spousta jiných pilotů létala na jednosměrné sebevražedné mise kamikadze, Tanimizu s touhle zastaralou, ale stále obratnou mašinou tvrdě bojoval o přežití a válku nakonec přežil. Když teď na model usazuji drobné dílky a vdechuju výpary lepidla, dívám se na něj s obrovským respektem.
Modelářská chirurgie s Hasegawou: Kokpit a podlahové monstrum
Hned po otevření krabice přichází první kulturní šok. Zvlášť když si vzpomenete na staré tuzemské stavebnice z té doby, kde bez tuny tmelu nešlo slepit k sobě ani dvě poloviny bomby. Tohle je naprosté sci-fi. Díly do sebe zapadají s japonskou precizností, nikde žádné otřepy, žádné nesmyslné spáry. Člověk by si skoro myslel, že to bude oddechovka.
Nenechte se ale mýlit, japonská past sklapla u kokpitu. Napasovat detailní vanu do trupu si vyžádalo několik hodin postupného lepení, pasování na sucho, broušení a tichého nadávání v jazycích, o kterých jsem nevěděl, že je ovládám. Kokpit tam šel asi tak ochotně jako kočka do přepravky. Do toho všeho vstoupilo obávané podlahové monstrum. Jeden z upínacích pásů zkusil volný pád. Následovala klasika: hodina po čtyřech pod stolem s čelovkou na hlavě. Naštěstí se našel, takže pilot nebude po kabině lítat jak nudle v bandasce.
Srdce letounu: Operace Tennó Heika Banzai!
Hlavním chodem je ovšem motor. Čtrnáctiválcový vzduchem chlazený dvouhvězdicový skvost jménem Nakajima Sakae 21 (vojenské označení Ha-35 Model 21). Tento mimořádně spolehlivý agregát s dvoustupňovým kompresorem generoval výkon zhruba 1 130 koňských sil. Ve stavebnici se skládá z více než čtyřiceti dílů!
Zásadní technologickou zajímavostí verze A6M5, se kterou si na modelu vyhraju při barvení, je revoluční řešení výfuků. Konstruktéři opustili staré sběrné potrubí a použili jednotlivé zploštělé výfukové roury vyvedené těsně podél motorového krytu dozadu. Fungovaly jako primitivní trysky vytvářející takzvaný reaktivní tah. Odvod horkých spalin Zéru přidal zhruba 20 až 30 km/h k maximální rychlosti, aniž by se musel zvedat výkon motoru.
Pro praporčíka Tanimizua to ale i tak muselo být dost smutné čtení. Zatímco on točil svých 1 130 koní, Hellcaty a Corsairy měly pod kapotou monstrózní osmnáctiválce Pratt & Whitney R-2800 s výkonem přes 2 000 koní. Odborníci jako Osamu Tagaya se shodují, že japonský průmysl nedokázal vyprodukovat silnější motor, který by se do lehkého draku Zera vešel bez hrubého narušení těžiště. Zera fatálně zaostávala v maximálce, stoupavosti i střemhlavém letu, a Tanimizu se musel spoléhat jen na obratnost a nízkou spotřebu.
Stavba samotného motoru je samostatná kapitola. Výfuky jsou vylisované každý ze dvou polovin. Zde naplno zafungoval nepsaný fyzikální zákon modelařiny: „Když dva dílky úspěšně přilepíš, tři další pro jistotu ihned odpadnou.“ Slepit k sobě 28 mrňavých plastových půlek a trefit se s nimi pinzetou na plošku o velikosti jednoho milimetru čtverečního znamenalo zadržovat dech a raději ani nemrkat. Všech cca 20 dílků je ale po mnoha peprných slovech konečně na místě. Jsou to přesně ty detaily, které ve finále zavřu pod těsný kryt a nebude z nich vidět skoro nic, ale já budu vědět, že tam jsou.
Sérum pravdy a barvící mýty
Po zkoušce trpělivosti při vymaskování kabiny zevnitř i zvenku přišel magický okamžik. Stříknutí první vrstvy surfaceru. Jak každý modelář ví, surfacer funguje jako nekompromisní sérum pravdy. Tam, kde si myslíte, že máte povrch po slepení dokonalý, vám s radostí ukáže čerstvě zorané pole. Spáry a propadliny vylezly, takže proběhlo další dotmelení a čeká mě nekonečné kolo broušení.
Před samotným barvením jsem ale musel řešit hned několik historických chytáků. Chtěl jsem jet podle plánku, ale tahle stavba se brzy změnila v detektivku:
- Past první: Záhada za hlavou pilota. Návod velel stříkat prostor pod překrytem kabiny (turtle deck) interiérovou zelenou. Podklady ale hovoří jasně: z výroby Mitsubishi tam šla stejná modročerná antireflexní barva jako na motorový kryt. Gunze C125 Cowling Color to spolehlivě vyřešila.
- Past druhá: Modrozelené mámení. Spodek dostal popelavě šedou (Gunze C035). Na podvozkové šachty jsem chtěl klasicky míchat modrozelený metalický lak Aotake. Další omyl. U této verze se Aotake na šachty nestříkal, jely ve stejné šedé jako zbytek spodku.
- Past třetí: Dřevo místo kovu. Velkou 330litrovou přídavnou nádrž jsem chtěl odřít na kov pomocí laku na vlasy. Japoncům ale na konci války hliník chyběl, nádrže bouchali ze dřeva a překližky! Místo stříbrné tak šlo pod šedou barvu světlé dřevo (Vallejo Deck Tan), což dá možná celku ty správné grády.
- Past čtvrtá: Kola v barvě tmy. Automaticky jsem chtěl vzít černou nebo šedou na středy kol. Obezřetnost se vyplatila – disky hlavních kol i ostruhy zůstávaly v barvě stříbrného hliníku (Hataka C003 Silver).
- Závěrečné pokušení: Těžká tonáž. V krabici lákaly dvě 60kg pumy. Křídla s nimi vypadají dravěji. Vzhledem k tomu, že Tanimizu naháněl stíhače a B-29 na už tak těžkém Zeru, proč by tahal bomby a dělal z něj letící cihlu? Odložil jsem je do krabice, stroj 03-09 bude čistokrevný stíhač jen s přídavnou nádrží.
První polovina stavby je za mnou. Výsledek už se mi líbí teď, i když jsem musel zapomenout spoustu věcí, co jsem si myslel, že vím. Zatím ať vám to lepí a držte palce do finiše!
