Představte si svět, kde se zastavil čas. Píše se září 2020, všude řádí COVID a cestování připomíná sci-fi literaturu. Jenže my jsme si řekli: teď, nebo nikdy. Portugalsko byla tehdy snad jediná země, kam se dalo rozumně vyrazit. Letenky stály doslova hubičku, tak jsme sbalili bágly a vyrazili vstříc iberskému dobrodružství.
Už samotná cesta vzduchem byla nekompromisní zážitek. V letadle jsme seděli prakticky sami. Když máte Airbus skoro jen pro sebe a na jindy praskajících letištích potkáváte víc uklízečů než cestujících, připadáte si trochu jako ve filmu o apokalypse. Při zpáteční cestě dokonce posádka letadla početně převyšovala nás, pasažéry!
Porto: Město drštěk, modrých kachlíků a „velkých“ degustací
Po přistání v Portu jsme skočili na metro a vyrazili do čtvrti Bonfim. Náš útulný aDuquesa – GuestHouse měl jednu obrovskou výhodu: naprosto skvělého domácího. Zásobil nás tipy na místa, kam turisté zabloudí jen omylem.
Co se týče jídla, jeho rady byly k nezaplacení. Ohledně proslulého portského vína ale možná trochu házel perly sviním. Poslal nás totiž do jednoho špičkového, i když trochu vzdálenějšího vinařství. S vidinou romantiky jsme se usadili na terase s nádherným výhledem na řeku Douro a poručili si to nejdražší archivní portské (v degustačním setu), jaké měli v lístku. Očekávali jsme obligátní, poctivou deci vína. Jaké bylo naše překvapení, když před námi přistály mrňavé koštovací štamprličky! Samozřejmě, víno to bylo famózní – ale ono je v Portu famózní úplně všude. My zkrátka nejsme ti správní sommelieři, o to vtipnější vzpomínka to ale je.
V Portu jsme nemohli vynechat místní kulinářskou specialitu: Tripas à moda do Porto (dršťky po portsku). A víte, proč jsou tu dršťky tak slavné? Historie sahá až do roku 1415, kdy princ Jindřich Mořeplavec připravoval flotilu na dobytí africké Ceuty. Obyvatelé Porta tehdy odevzdali veškeré kvalitní maso námořníkům a sami si ponechali jen vnitřnosti – dršťky. Od té doby se místním hrdě přezdívá „tripeiros“ (dršťkaři). My si je dali v parádní restauraci Abadia a byl to gastronomický zážitek. Jak se ukázalo dále, v Portugalsku se vaří bez výjimky skvěle.
Při toulkách městem jsme narazili na nádherné nádraží São Bento. Pokud milujete historii, z tohohle místa vám spadne čelist. Jeho stěny zdobí zhruba 20 000 modrotónovaných kachliček zvaných azulejos. Malíř Jorge Colaço na nich na začátku 20. století strávil 11 let práce a vyobrazil stěžejní bitvy portugalské historie. Podobně úchvatný byl i Palácio da Bolsa (Palác burzy) s neuvěřitelným Arabským sálem inspirovaným granadskou Alhambrou. Palác paradoxně stojí na troskách františkánského kláštera, který lehl popelem během občanských (tzv. liberálních) válek v 19. století.
A nesmím zapomenout na ikonický dvoupatrový most! Většina lidí vám bude tvrdit, že ho postavil Gustave Eiffel. Chyba lávky. Most Ponte de Dom Luís I navrhl Théophile Seyrig – Eiffelův žák a bývalý parťák. Za mostem jsme objevili skvělý plácek, kde se scházejí místní, hrají kapely a pije se pivo. Byli jsme tam snad jediní turisté široko daleko. Naše objevování Porta jsme korunovali procházkou kolem staré pevnosti, která nás zavedla k nefalšovanému cikánskému táboru.
Směr východ: Pravěké umění a cukroví svatého Gonçala
Poté, co jsme Porto prozkoumali křížem krážem a nasáli atmosféru tržnic i na druhém břehu ve Vila Nova de Gaia, vyzvedli jsme si v půjčovně náš Citroën Cactus.
Cestování autem v Portugalsku je kapitola sama pro sebe. Mají dálnice dvou různých společností, mýto se platí elektronicky pípací krabičkou, ale hlavně – jezdí se tu až neskutečně rozvážně a pomalu. Dálnice jsou sice kvalitní, ale nic z nich nevidíte. Brzy jsme proto sjeli na okresky. Odměnou nám byly krásné výhledy a možnost zastavit u každé kavárny na dokonalou kávu a Pastéis de Nata (ty božské košíčky plněné žloutkovým krémem, do kterých jsme se bezhlavě zamilovali).
Cestou na východ jsme udělali spoustu přestávek, dvě z nich ale byly naprosto zásadní. Tou první bylo městečko Amarante. Je proslulé fotogenickým mostem, ale především dost kuriózními sladkostmi Doces de São Gonçalo. Svatý Gonçalo je portugalský patron manželství a plodnosti. Pokud si chce žena najít manžela nebo pár otěhotnět, mají podle tradice tento zákusek sníst. A protože se bavíme o plodnosti, pečivo má zcela nezastřený, velmi detailní falický tvar.
Druhou zastávkou byl archeologický park Vila Nova de Foz Côa. Tohle místo je světový unikát – největší naleziště paleolitického skalního umění pod širým nebem. Zvířata a postavy vyryté do skal před 10 až 22 tisíci lety se přitom našly teprve v roce 1991, když se tu měla stavět přehrada. O záchranu údolí se tehdy strhla doslova mezinárodní bitva, která naštěstí dopadla dobře a údolí nebylo zatopeno.
Středověká izolace a zbloudilí Francouzi
Následující dny jsme strávili v Marialvě, vesnici z 12 oficiálních „Aldeias Históricas“. Spali jsme v domě Casa das Freiras s kořeny v 15. století. K ubytování patřil i dědeček, který se chlubil svou plynulou francouzštinou. Jay se zaradoval, že si jazyk procvičí, ale rychle zjistil, že dědeček si svou plynulost jen zbožně namlouvá. Marialva je dechberoucí. Samotné osídlení sahá až do 6. století př. n. l. ke keltskému kmeni Aravů. Nejkrásnější zážitek? Noční procházka na obrovský středověký hrad na žulovém útesu. Pod hvězdami jsme tam byli naprosto sami.
Odtud jsme se přesunuli na sever do drsného národního parku Peneda-Gerês. Zabydleli jsme se v kamenném domku v Entre Ambos-os-Rios. Hned po příjezdu jsme si samozřejmě zabouchli klíče vevnitř, takže Jay musel prokázat akrobatické schopnosti a soukat se dovnitř malým oknem do celkem solidní výšky. Kousek od ubytování tekla říčka a musím říct, že koupání v portugalských řekách celkově považuji za jedno z nejlepších ve svém životě.
Další den jsme vyrazili na pořádný výšlap. Pěkně jsme se zapotili při stoupání na kopec k hezkému jezírku Lagoa da Meadinha od monumentálního poutního místa Santuário de Nossa Senhora da Peneda. U úpatí kopce jsme narazili na hospůdku s velice dobrým lokálním pivem. Místní provozní měl takovou radost, že po dlouhé době vidí turisty, že nám k pití zdarma přihodil i něco z místních poživatin. A jako bonus nám dal tajný tip na dokonalou koupačku v řece!
Dalším výletem pak byla návštěva historické horské vesničky Soajo. Ta si dodnes zachovává svůj původní středověký ráz dlážděných uliček, proslulá je ale především svými espigueiros. Jde o unikátní tradiční žulové sýpky na kukuřici z 18. a 19. století, které se všechny společně tyčí na jedné obrovské žulové desce. Zvláštností je, že stojí na kamenných kůlech – vypadají doslova, jako by stály na muřích nožkách. Tento důmyslný systém chrání úrodu před hlodavci a vlhkostí od země, zatímco kamenný kříž na střeše každé sýpky slouží jako prosba o božskou ochranu obilí. Nejde přitom o žádný umělý skanzen, místní komunita tyto stavby dodnes reálně využívá k sušení zrn. A právě tady, hluboko v údolí pod vesnicí Soajo, jsme objevili další vodní poklad. Asi to absolutně nejkrásnější místo ke koupání v řece, jaké jsme na naší cestě viděli.
Vzhledem k tehdejším okolnostem ve světě jsme si pak prostě museli udělat fotku u cedule nedaleké vesnice, která se jmenovala – světě div se – Covide.
Naše cesta končila v izolované provincii Trás-os-Montes (v překladu „Za horami“), v oblasti Bragança. Tyto hory dlouhá staletí odřezávaly místní od zbytku země, díky čemuž si udrželi archaickou, keltsko-iberskou kulturu.
O tom, jak odříznutý tento kraj je, svědčí i naše zastávka na kávu ve vesničce, která snad ani nebyla na mapách (natož aby tam byl mobilní signál). Hostinský mluvil jen portugalsky, ale hrozně ho zajímalo, odkud jsme. Vytáhli jsme všechny trumfy: Czechia, Czech Republic, Czechoslovakia, Pavel Nedvěd, Petr Čech, Karel Poborský. Nic. V životě o nás neslyšel. Jak se do hospody trousili další domorodci, strhla se hromadná tipovací soutěž. Závěr místního konzilia? Hostinský je přesvědčil, že jsme prostě jen nějací hodně divní Francouzi. Věřím, že si tam o těch „divných Francouzích“ u krbu vyprávějí dodnes.
Byla to zkrátka cesta plná prázdných hradů, nádherných řek, nekonečných výhledů a historických objevů. Zážitek, který se v době covidových lockdownů už nikdy nebude opakovat. A Portugalsko se stalo mou oblíbenou evropskou zemí, kde bych dovedl klidně i žít.
HTML galerie 1