BylI jsme ve Stavovském divadle na inscenaci Baron Prášil a musím hned na úvod říct jedno: tohle je prostě fantastický kus. Zanechal ve mně hluboký dojem a přesně naplnil moji představu o tom, jak má vypadat opravdové, „hezké divadlo“. Je to vizuální báseň doslova přetékající imaginací, která diváka vtáhne do snového světa a nepustí ho až do samotného závěru.
Od hospodských historek k boji o svobodu Klasická literární předloha Gottfrieda Augusta Bürgera je známá především jako sbírka neuvěřitelných (a často velmi vtipných) lží. Tvůrci z Laterny magiky – konkrétně režisérská dvojice Miřenka Čechová a Petr Boháč – se ale rozhodli jít mnohem hlouběji. Namísto pouhého vršení anekdot pojali příběh jako obhajobu samotné lidské představivosti. Baron zde není jen mluvka z hospody, ale spíše osamělý snílek, jehož fantazie je zbraní i štítem proti šedivé realitě a svazujícímu systému. Celý příběh rámuje kafkovsky laděný tribunál, kde se fantazie musí obhajovat před strohými pravidly.
Tělo, které vypráví Protože jde o projekt Laterny magiky, vypráví se beze slov – prostřednictvím pohybu, tance a pantomimy. Do hlavní role principála fantastických světů byl geniálně obsazen Radim Vizváry. Jeho precizní práce s tělem a mimikou dává Prášilovi aroganci i ohromnou zranitelnost. Na jevišti ho doplňují další vynikající interpreti. Za zmínku stojí bývalá primabalerína Nikola Márová v netradiční roli umírající labutě, kterou se baron snaží zachránit, i skvělé akrobatické výkony (třeba dechberoucí tanec s rejnokem). Slovo zde dostává pouze „ukecaná“ soudkyně, a to rovnou ve formě operního zpěvu, což skvěle dokresluje absurditu situace.
Multimediální kouzla v historickém prostoru Když mluvím o úžasné imaginaci, obrovský podíl na ní má samotná výprava. Scéna Martina Chocholouška ve spojení s živými kresbami a animacemi Galiny Miklínové funguje naprosto organicky. Historický prostor Stavovského divadla se plynule proměňuje v hluboký oceán, nekonečný vesmír i chladnou soudní síň. Není to jen vizuální pozadí, ale živý organismus, který kombinuje loutky, filmové projekce a stínohru.
Když se to všechno spojí dohromady, vzniká představení, které se nesnaží diváka jen pobavit, ale donutí ho cítit a snít. Z divadla jsem odcházel (a nejen já) s pocitem, že tohle je jeden z nejsilnějších divadelních zážitků poslední doby. Pokud hledáte představení, kde se můžete naplno ztratit ve fantazii, právě jste ho našli.
