Alanis Morissette pro mě vždycky znamenala hlavně její kultovní debut Jagged Little Pill. Geniální a zásadní deska, kterou miluji. Ale upřímně, ta další alba už se podle mě hodně opakovala a chyběla jim původní jiskra. Až doteď. Její album Such Pretty Forks in the Road z roku 2020, které se mi nedávno dostalo do ruky na vinylu, je melancholickým, intimním návratem do formy, ve který jsem už možná ani nedoufal. Nečekejte od něj objevení nového hudebního vesmíru. Je to spíše dospělý, vyzrálý artefakt, který si zaslouží místo vedle těch nejlepších ženských písničkářských desek současnosti.
Když se řekne devadesátková Alanis, vybaví se mi obraz naštvané rebelky, která křičí své frustrace do světa. Tahle Alanis už je ale pryč. Such Pretty Forks in the Road přišlo po předlouhých osmi letech od předchozí studiovky a ten časový odstup i životní posun je v drážkách desky hmatatelný. Místo křiku tu máme nesmírně osobní zpověď. Alanis se tu hudebně vyrovnává s poporodní depresí, nespavostí i složitostmi manželství a mateřství. Album, kterému vtiskly velmi čistý a precizní zvuk producentky Alex Hope a Catherine Marks, nebuduje žádnou umělou zeď. Zpovídá duši.
Odborný tisk jako NME nebo Rolling Stone nešetřil chválou a vlastně se přesně trefil do toho, co z desky cítím i já. Zmiňují naprostou zranitelnost, upřímnost a silný vokál, který už nepotřebuje křečovitou pózu. Mnozí kritici tuhle nahrávku označili za to nejsilnější a nejlepší, co stvořila právě od dob Jagged Little Pill. A já musím souhlasit. Je to hudba, která se nevykládá, ale cítí.
Such Pretty Forks in the Road není deskou pro davy, které chtějí jen skákat pod pódiem na „Ironic“. Je to deska pro ty z vás, kteří hledají hloubku, zklidnění a dospělou reflexi. Pokud si ji pustíte z gramofonu jednoho klidného večera se sklenkou něčeho dobrého, zjistíte, že se to poslouchá zkrátka skvěle. A pokud jste ji už slyšeli, víte, že se jen tak nezapomene.