Včera jsem měl možnost zhlédnout v kině nový dokumentární film Iron Maiden: Burning Ambition. Jako pro fanouška této britské legendy to pro mě byla naprostá povinnost a z kina jsem odcházel relativně spokojený. Musím se ale přiznat k jednomu zklamání – prakticky vůbec nic nového nebo objevného jsem se nedozvěděl.
Pro ty z vás, kteří mají padesátiletou historii kapely pečlivě nastudovanou, bude snímek spíše oslavnou vizuální rekapitulací než hlubokou sondou. Jedinou svěží a skutečně zábavnou výjimkou, která mě upřímně potěšila, byla pasáž věnovaná koncertování v Polsku. Historka o tom, jak kapela v srpnu 1984 v Poznani neplánovaně zahrála na svatbě, je zkrátka klenot a ve filmu funguje skvěle.
Co mě naopak mrzí, je opatrnost tvůrců, na kterou poukazují i odborné recenze v hudebních magazínech jako Kerrang! nebo Headliner. Ty se shodují, že film rány a problémy jen ukáže, ale pak jde hned dál. Dokument se velmi letmo dotýká odchodu Bruce Dickinsona v roce 1993 a nijak hlouběji neanalyzuje ani kontroverzní éru jeho náhradníka Blaze Bayleyho. Tvůrci se zkrátka vyhýbají všemu, co by narušovalo pečlivě budovaný mýtus. Zrovna náročné období devadesátých let, kdy heavy metal bojoval o relevanci s nastupujícím grungem, by si zasloužilo mnohem detailnější pohled.
Ve filmu dění komentují převážně slavní fanoušci (objevují se tu například Gene Simmons, Lars Ulrich nebo Javier Bardem). To je sice fajn a dodává to snímku na atraktivitě, ale osobně bych mnohem více uvítal přítomnost hudebních publicistů a historiků. Chybělo mi širší zasazení tvorby Iron Maiden do kontextu formování New Wave of British Heavy Metal a odbornější analýza toho, co kapelu hudebně odlišilo od tehdejší londýnské punkové scény.
Pokud jste zarytí fanoušci a do vaší sbírky vinylů patří i zásadní alba „Železné panny“, film si nepochybně užijete jako příjemnou nostalgickou jízdu. Nečekejte ale, že by Burning Ambition přinášel komplexní hudební analýzy a šel hluboko pod povrch.