25. 5. 2026: Let do říše vycházejícího slunce
Něco úvodem o cestě do země, která dokáže překvapit i ty nejzkušenější cestovatele. Nečekejte vyprávění o rozkvetlých sakurách, posvátné hoře Fudži nebo přeplněných křižovatkách. Japonsko je v realitě mnohem specifičtější a skrývá fascinující detaily, o kterých se v turistických brožurách většinou nedočtete.
Při cestách mezi pulzující Ósakou, historickým Kjótem, řemeslnou Kanazawou a Nagojou člověk narazí na naprosté paradoxy a technické absurdity. Věděli jste například, že v Ósace vede rušná dálnice doslova skrz šesté až osmé patro kancelářské budovy Gate Tower Building, protože majitelé pozemku kdysi odmítli ustoupit stavbě? Nebo že v Kjótu, tichém městě zenových klášterů, můžete v některých chrámech vzhlédnout ke „krvavým stropům“ (chitenjō), jež byly sestaveny z původních podlahových prken hradu Fushimi, kde hromadně ukončili svůj život poražení samurajové? A Kanazawa zase produkuje 99 % japonského plátkového zlata, které tamní obyvatelé s naprostým klidem přidávají do všeho, včetně odpolední zmrzliny nebo kávy. Připravte se na trochu jiný, mnohem autentičtější pohled na japonské ostrovy:
Odjezd do Vídně proběhl naprosto hladce – až podezřele. Člověk si skoro říká, kde se to rozbije. Protože jsem v Japonsku plánoval o něco rozšířit své sbírky, zvolil jsem osvědčenou cestovatelskou taktiku „matrjoška“ – přibalil jsem si obrovskou prázdnou tašku, do které jsem prostě vložil batoh. Výsledek je docela komický – na druhý konec světa letíte s jedním poloprázdným zavazadlem a už dopředu víte, že zpátky to bude jiný příběh.
Let se společností China Eastern z Vídně do Si-an probíhal v klidu, ale uvítání na čínské půdě představovalo docela slušný kulturní šok. Hned po příletu nás instruktážní film na velkoplošné obrazovce naprosto vážně informoval o tom, že za neuposlechnutí pokynů hraniční kontroly následuje okamžité zastřelení. Bez mrknutí oka. Bez náznaku nadsázky. Nezbývá než doufat, že šlo o nahranou scénku s herci a zbraň byla jen rekvizita! Jinak by to byl asi nejméně decentní welcome briefing, co jsem kdy viděl.
U bezpečnostní kontroly mě vzápětí nemilosrdně obrali o powerbanku. Čína má totiž velmi striktní letištní pravidla pro lithiové baterie – kapacita (Wh) musí být na obalu jasně, továrně čitelná a nesmí přesáhnout tamní limity. Brali je bez rozdílu všem, hádání v časovém presu postrádalo smysl a místní recyklační koš byl očividně velmi dobře zásobený.
Přestup v Si-anu byl poměrně napjatý. Personál letiště nás v tom nechal trochu vykoupat a jakákoliv asistence se limitně blížila nule. Navigace mezi kontrolami, terminály a procesy byla spíš o intuici než o systému, ale nakonec jsme seděli na vnitrostátním spoji do Šanghaje. Překvapivě bylo toto letadlo, což u podobných páteřních čínských linek bývají obvykle ve špičku velké stroje, mnohem pohodlnější než dlouhý mezinárodní let. Navíc i na tak krátkém úseku podávali celkem chutné teplé jídlo. Let byl poloprázdný, roztáhl jsem se přes dvě sedačky a užíval si komfort. V Šanghaji nás čekal klasický, zhruba čtyřhodinový přestup. Našli jsme klidný kout s pohodlnými sedačkami a na pár hodin to zalomili. Spánek v takové chvíli není luxus, ale nutnost. Následoval přesun do Ósaky, kde nás v letadle čekala další porce slušného jídla.
26. 5. 2026: Ósaka a první doteky s jiným vesmírem
Přistání na letišti Kansai (KIX) ukázalo obrovský kontrast, Japonsko je prostě jiný vesmír. Všichni se usmívají, klaní se a dělají maximum, aby vám pomohli. I vyplňování vstupního formuláře, kde jsme se potýkali s adresou v japonských znacích, nakonec vyřešila neuvěřitelně ochotná úřednice. Krkolomný název nám sama několikrát přepsala, dokud nebylo vše správně.
Po lehkém maturování nad spletitým, ale po pochopení logickým systémem různých vlakových společností, jsme naskočili do vlaku sítě Nankai a za hodinu už stáli v centru Ósaky.
Naše první ubytování se nacházelo ve čtvrti Nishinari. Pokud byste hledali v nablýskaných turistických katalozích, tuhle část města tam často nenajdete. A právě proto stojí za to. Nishinari je totiž takzvané šijamači (historické downtown) a specificky oblast Kamagasaki byla a stále tak trochu je hlavní dělnickou čtvrtí plnou nádeníků. Dodnes tu najdete superlevné ubytovny zvané doya. Má syrovější a drsnější minulost než zbytek města, ale na oplátku nabízí absolutně autentický, nepřikrášlený pohled na místní pouliční život, který si na nic nehraje.
Cestou na ubytování jsme nakoupili první japonské dobroty v lokálním marketu, odhodili zavazadla v našem novém bytě 🙂 a pak zapadli do klasického karaoke baru a zahájili pobyt stylově.
My Evropané máme občas pocit, že se při zpěvu nesmíme ztrapnit. V Japonsku to ale berou přesně naopak – karaoke tu funguje jako společenský ventil. Japonci žijí ve společnosti svázané přísnými pravidly a etiketou, a právě u mikrofonu mohou odhodit svou veřejnou tvář (tatemae) a ukázat své skutečné já (honne). Falešné tóny nejsou problém. Spíš naopak, stydět se nemá smysl. Ostatní štamgasti nám hned vrazili mikrofon a Jay za pultem s grácií zachránil čest výpravy s Jolene od Dolly Parton. Sklidili jsme zasloužený potlesk. Slečna za barem nám k tomu připravila fantastické jídlo (pro mě samozřejmě krevety) a bylo jasné, že špatné jídlo v této zemi zkrátka neexistuje. Divné možná ano, ale odfláknuté nebo špatné rozhodně ne. No a pak už nás čekal náš pokoj s tradičními rohožemi tatami, skvěle vybavenou kuchyní, vanou a i pračkou se sušičkou.
27. 5. 2026: Hrad z betonu a slizká zkouška odvahy
Ráno bylo pod mrakem, ale díky ikonickým průhledným deštníkům, které pro nás v ubytku byly k dispozici, jsme vyrazili suchou nohou k Ósackému hradu. Cestou jsme nasávali atmosféru u všudypřítomných prodejních automatů, u kterých si občas připadáte jako v loterii – taháte piksly a nevíte, jestli z toho vypadne ledový čaj, nebo nápoj s příchutí mléka a Sprítu.
Hrad zvenčí působí s masivním vodním příkopem naprosto majestátně, obzvláště fotogenický je v kontrastu s moderními výškovými budovami v pozadí. Uvnitř vás ale čeká obrovský historický paradox. Původní hrad postavený sjednotitelem Japonska Tojotomi Hidejošim v 16. století mnohokrát vyhořel. To, co vidíte dnes, je replika z roku 1931 postavená ze železobetonu – dokonce se uvnitř svezete moderním výtahem. Financovali ji tehdy z darů místní občané a paradoxně právě díky masivnímu betonu stavba přežila ničivé bombardování za druhé světové války.
Při procházce jsme narazili na šintoistickou svatyni střeženou sochami lišek a typickými červenými branami torii. Tyto svatyně jsou zasvěcené božstvu Inari, které chrání rýži, úrodu a dnes primárně obchod a prosperitu. Pokud vás fascinuje kaligrafie, určitě si v podobných chrámech nechte do speciálního sešitku vystavit gošuin. Nádherné razítko doplněné tahy mnichova štětce původně sloužilo jako potvrzení o opsání posvátné sútry, dnes je to unikátní duchovní a umělecké potvrzení vaší návštěvy. Sledovat ladnost, s jakou mnich znaky maluje, je fascinující.
Z hradu jsme se přesunuli do nedalekého Ósackého muzea historie. Japonská muzea jsou proslulá svými precizními dioramaty a tady najdete detailně zpracované celé čtvrtě z období Edo. Oko zvyklé zkoumat detaily, patinu a stínování u plastikových modelů letadel či aut, tady bude v sedmém nebi. Zpracování povrchů, stíny, zmenšeniny domů – to vše doplněné o promyšlené nasvícení simulující svítání a západ slunce s doprovodným příběhem toulavé kočky. U modelů jsme strávili snad půl hodiny. Práce japonských modelářů je prostě absolutní světová špička.
Pak ale přišel čas na oběd a kulinářskou zkoušku odvahy, na kterou nás navedla Bára – natto. Pro nezasvěcené: jde o sójové boby fermentované pomocí bakterie Bacillus subtilis. Vypadá to jako mimozemský sliz, táhne se to (Japonci tuto slizkou texturu nazývají neba-neba) a voní to trochu jako staré ponožky naložené ve čpavku. Pro místní je to extrémně zdravá záležitost plná vitamínu K2. Pro našince? I islandský fermentovaný žralok Hákarl mi po ochutnání natta přišel jako docela fajn svačinka. Snědl jsem jednu misku jen díky tomu, že jsem do ní narval tolik wasabi, abych paralyzoval veškeré chuťové buňky. Bára však s úsměvem tvrdila, že jí to chutná a dala by si to znovu. Odvážná to žena.
Spravit pachuť jsme si museli nádherným výhledem na město z úctyhodné výšky přesně 300 metrů, a to přímo z vrcholu mrakodrapu Abeno Harukas. Následoval přesun do Dótonbori, neonového srdce města plného kanálů, které začínalo už v 17. století jako hlavní divadelní čtvrť. Cestou zpět jsme na základě vzpomínek Báry, která v Japonsku už před lety byla, objevili komorní jazzový klub. Jakmile jsme usedli do prostoru stěží pro dvacet lidí, nastoupila kapela v čele s fenomenálním kanadským trumpetistou a místními mistry nástrojů. Po strhujícím koncertu jsme si s celým bandem udělali povinné selfie.
28. 5. 2026: Rodinné setkání a audiofilský ráj
Další dny se nesly ve znamení průzkumu památek, a především odpoledního shledání s Johankou a Casem, kteří dorazili z Vietnamu.
Kromě památek se v Ósace ukrývá ještě jeden specifický fenomén, který si nesmíte nechat ujít – kultura Jazz Kissa. Jde o specializované hudební bary, kde se poslouchá. Zapadli jsme do malinkého podniku, kde starý majitel už od roku 1980 pouští hostům hudbu výhradně z vinylových desek. Měl neskutečnou sbírku raritních výlisků, špičkové gramofony a hlavně prvotřídní zesilovače. Slyšet v takovém podniku čisté analogové praskání, cítit to teplo zvuku a mít k tomu nalitou sklenku japonské single malt whisky, to je absolutní nirvána. Zastavili jsme se také v Yanagi Bar, kde pro změnu můžete ochutnat mistrovská díla místní craft beer scény. Když se Japonci do něčeho pustí – ať už jsou to elektronky, nebo vaření piva – dělají to prostě se stoprocentním nasazením. A nezapomenutelné bylo i další karaoke, tentokrát na oslavu Casových narozenin. Stal se hvězdou večera, a dokonce se nám podařilo u obsluhy vyhrát drinky pro celý bar.
Pár praktických postřehů na závěr:
- Slovíčko Arigato si nechte jen pro rodinu a přátele. Cizím lidem a obsluze se vždy děkuje celým Arigato gozaimasu. Japonština má velmi přísný systém zdvořilostních stupňů (tzv. keigo) a zkracování k cizím lidem by působilo zbytečně drze.
- Auta na ulicích skoro neuvidíte. Abyste si v Japonsku mohli vůbec koupit auto, musíte doložit tzv. šako šómeišo – policejní potvrzení o tom, že máte vlastní zajištěné parkovací místo. Na ulici prostě legálně nezaparkujete.
- Odpadkové koše téměř neexistují. Byly plošně odstraněny z bezpečnostních důvodů po teroristickém útoku plynem sarin v roce 1995. Veškeré odpadky si poslušně odnesete v batohu až domů, případně lze prázdné PET lahve a plechovky vyhodit do speciálních otvorů přímo u nápojových automatů.
- Toalety jsou high-tech ruleta. Mají desítky druhů oplachů. Někdy je ale problém najít obyčejné tlačítko na spláchnutí, protože se maskuje na stěně nebo v senzoru. Rozhodně se vyplatí brát si na záchod brýle!
- Dopravní anarchie bicyklů. Jediní, kdo v zemi absolutního řádu ignorují jakákoliv pravidla, jsou cyklisté na svých městských kolech (mamachari). Jezdí v protisměru, letí po chodnících a kličkují davem. Kupodivu jsme neviděli jedinou nehodu.
- Nezničitelné deštníky koupíte v každém konbini za pár drobných a spousta hotelů je půjčuje zdarma, tahat z domova drahé bundy proti dešti je tak ve městě většinou zbytečné.
- Zavírací dny: Muzea a památky mají často zavřeno v pondělí, ale neplatí to plošně, vždy si otevírací dobu raději předem zkontrolujte na internetu.
HTML galerie 1