Cestou ze supermoderní Ósaky do Kjóta jsme si udělali odbočku do města Nara. Bývalé hlavní město Japonska (v letech 710–784 ještě pod jménem Heidžó-kjó) představuje vůbec první trvalé mocenské centrum říše. Do té doby se totiž hlavní město stěhovalo s každým novým císařem kvůli rituální očistě po smrti toho předchozího.
Dnes je Nara proslulá především volně pobíhajícími jeleny sika, kteří tvoří živý symbol rozsáhlého městského parku. Nejde o obyčejnou zvěř. Podle šintoistické legendy dorazil bůh hromu Takemikazuči chránit nově založené město na hřbetě bílého jelena. Od té chvíle se tito tvorové stali posvátnými posly bohů a ještě v 17. století (přesněji do roku 1637) by vás za zabití jelena čekal nekompromisní trest smrti. Dnes mají status národního přírodního pokladu.
Zajímavé je jejich typické uklánění, za které očekávají speciální rýžové krekry (šika-senbei). Nejde o žádnou vrozenou japonskou slušnost, ale o čistou ukázku evoluce a operantního podmiňování v interakci s lidmi. Jeleni jednoduše odpozorovali, že lidé před nimi dělají úklony, a spojili si tento tělesný projev s okamžitou kalorickou odměnou. Pokud ale držíte krekr v ruce a s krmením otálíte, jejich „slušnost“ jde rychle stranou. Bleskově ztratí trpělivost a nevyhýbají se štípancům do oblečení nebo agresivnějšímu trknutí.
Naším cílem byl chrám Tódaidži, jedna z nejmasivnějších dřevěných staveb planety, ukrývající Daibucu – patnáctimetrovou bronzovou sochu Buddhy. Měli jsme ale smůlu, probíhala rekonstrukce. A když Japonci rekonstruují památku národního významu, nedají kolem ní lešení. Oni kolem chrámu doslova postaví gigantickou, hermeticky uzavřenou a často i klimatizovanou ocelovou budovu (zvanou sujane), takže návštěvník nevidí zhola nic. Zato inženýrům a restaurátorům se uvnitř pracuje v dokonalých podmínkách.
Po prohlídce Nary jsme se přesunuli do našeho nového zázemí, hotelu Miro Kyoto Nijo, a ponořili se do atmosféry Kjóta.
Kjóto je město, kde se minulost neprolíná s přítomností, ale kde se v ní přímo žije. Zatímco Tokio po druhé světové válce explodovalo do podoby futuristické megapolis, Kjóto si uchovalo svou původní tvář. Vděčí za to americkému archeologovi Langdonu Warnerovi a především tehdejšímu ministrovi války Henrymu Stimsonovi. Byl to právě Stimson, kdo ve dvacátých letech strávil v Kjótu část svých líbánek a uvědomoval si nesmírnou hodnotu tamního dědictví. Navzdory naléhání vojenského velení osobně zasáhl a nechal město vyškrtnout ze seznamu cílů pro svržení atomové bomby.
Díky tomuto historickému momentu se dnes můžete procházet čtvrtěmi jako Gion nebo Pontočó. Úzké uličky tu lemují tradiční dřevěné domy mačija a stále zde přežívá vysoce sofistikovaný svět gejš (v Kjótu striktně nazývaných geiko) a jejich učednic (maiko). Zahlédnout geiko vyžaduje štěstí a ostré lokty, protože pravidla pro turisty se zde nedávno extrémně zpřísnila a vstup do soukromých uliček nyní nekompromisně dozoruje policie. Přesto vás atmosféra spolehlivě přenese o několik století zpět.
Kjóto, které sloužilo jako sídlo císaře od roku 794 až do přesunu dvora do Tokia v roce 1869, v sobě ukrývá přes 1 600 buddhistických chrámů a 400 šintoistických svatyní (ještě že to Bára nevěděla předem). Ikonickou svatyni Fušimi Inari Taiša s jejími tisíci červenými branami jsme vynechali a dali přednost klidnějším cílům.
Navštívili jsme monumentální svatyni Jasaka, jejíž kořeny sahají přes 1350 let do minulosti, a následně se vydali k východní bráně Higaši Óte-mon, hlavnímu vstupu do hradu Nidžó. Tento komplex z roku 1603 sloužil jako rezidence mocného šóguna Tokugawy Iejasua. Hrad je proslulý svými „slavičími podlahami“ (uguisubari), navrženými jako alarm proti nindžům. Fascinující je jejich mechanika. Není to jen náhodně vrzající dřevo. Pod podlahovými prkny jsou mistrně kované železné svorky ve tvaru V. Když na prkno došlápnete, svorky se třou o železné hřebíky a vydávají vysoký zvuk, který prý imituje ptačí trylek. Neexistuje způsob, jak tuto podlahu přejít potichu.
Vtipným technickým a vizuálním zážitkem pak byla jízda vlakem Sagano Sightseeing Railway, zvaným také Sagano Romantic Train. Tato lokální, jen 7,3 kilometru dlouhá vyhlídková trať spojuje stanice Torokko Saga a Torokko Kameoka. Vlak využívá původní, klikaté koleje staré trati Kyoto Railway z roku 1899, zaříznuté hluboko v roklině řeky Hozu. Když se později postavila rychlejší a přímější trasa skrz moderní tunely, tato část zůstala opuštěná. Až v roce 1990 založila společnost JR West speciální dceru čistě pro oživení této unikátní trasy. Trať je přísně jednokolejná, drží si japonský úzký rozchod 1067 mm a na mezistanicích chybí jakékoliv výhybny. Vlak tak jezdí tam a zpět v absolutně precizním časování. Těžkotonážní romantiku dotváří fakt, že otevřené vyhlídkové vagony tahá klasická dieselelektrická lokomotiva řady DE10.
Podél tratě lze pozorovat dřevěné lodě, které s turisty splouvají divoké peřeje řeky Hozu. Možná vás taky napadne technická otázka: jak se dostanou lodě v tak dravém proudu zpátky nahoru? Odpověď je krásnou ukázkou střetu starého světa s tím moderním. V minulosti lodníky čekala otrocká dřina, kdy lodě táhli z břehu na lanech proti proudu celé dny. Dnes plavba končí u přístaviště, kde obrovský jeřáb lodě jednoduše vytáhne z vody, naloží na speciálně upravené kamiony a ty je po silnici dovezou zpět na start v Kameoce (to jsem vyčetl až po návratu a celou dobu našeho pobytu mi to vrtalo hlavou).
A protože Kjóto není jen o historii, ale také o skvělé lokální gastronomii (a tím nemyslím jen prvotřídní zelený čaj matcha z oblasti Udži), věnovali jsme večery průzkumu místní scény. Navštívili jsme fantastické muzeum Kjóta a večery trávili u čerstvých mořských plodů v Kaisendokoro Kuwato. Třešničkou na dortu pro fajnšmekry pak byly zastávky v podnicích zaměřených na řemeslná piva, a dokonce i na specifickou belgickou pivní scénu přímo v srdci tradičního Japonska, kde jsme se loučili s vietnamskou částí naší výpravy…
- Pokud si plánujete itinerář po Japonsku, vřele doporučuji zajistit si ubytování s pračkou. Důvod je ryze praktický a bezprostředně souvisí s místní dokonalou gastronomií. Konzumace tradičních polévek, jako je hutný ramen, tlusté nudle udon nebo pohankové soba, totiž představuje pro nepřipraveného Evropana značné riziko. Japonci nudle nabírají hůlkami a velmi hlasitě je srkají (pro tento zvuk mají dokonce vlastní onomatopoický výraz zuzutto). Nejde o absolutně žádnou neslušnost, naopak. Rychlé srkání do úst nasává vzduch, který horké nudle ochladí a zároveň v ústech naplno rozvine chuťový profil silného vývaru. Když se ovšem o podobnou aerodynamickou akrobacii s kluzkými hůlkami pokusí netrénovaný našinec, obvykle to končí lokální katastrofou. Zrádný vývar z vepřových kostí (tonkotsu) nebo sójové omáčky (šójú) spolehlivě a s obrovskou přesností přistane na vašem čistém oblečení. Pračka na pokoji či hotelová prádelna pak po večerech zachrání nejednu část vašeho šatníku. Zde je ale jeden záchranný tip, který jsem se dočetl ovšem ex post: v mnoha podnicích si můžete obsluze říct o jednorázovou papírovou zástěru (kami epuron). Možná v ní u stolu nebudete vypadat jako mistři světa, ale ta nejhorší tonkotsu-pohroma zůstane spolehlivě odvrácena.
- Pokud vás v Japonsku přepadne hlad a toužíte po pořádném jídle, vyhněte se obloukem podnikům zvaným izakaya. Jde o tradiční japonské pivnice, které slouží k jedinému hlavnímu účelu – poctivě a v uvolněné atmosféře spláchnout pracovní stres. Jídlo tu hraje striktně roli komparzu k hlavní hvězdě večera, kterou je alkohol (ať už točené pivo, saké, šóčú nebo oblíbený highball). Celý koncept funguje na principu jakýchsi japonských tapas. Nečekejte žádné opulentní hlavní chody ani vysokou gastronomii, ale spíše nekonečnou přehlídku drobných mističek a talířků určených ke sdílení doprostřed stolu. Nositelem chuti tu bývají hutné, slané nebo smažené klasiky, jako jsou sójové boby edamame, grilované špízy jakitori či kousky smaženého kuřete karaage, jejichž jediným úkolem je podpořit vaši chuť na další drink. Zrádnost tohoto systému spočívá v tom, že pokud sem vyrazíte s cílem se opravdu nasytit, ocitnete se v začarovaném kruhu. Objednáte si patnáct malých porcí, utratíte naprostý majlant a při odchodu do ulic budete reálně zvažovat, že si cestou na hotel koupíte v nedalekém konbini instantní nudle do kelímku. Do izakaye se zkrátka chodí pít, bavit se a jen tak mimochodem něco přikusovat, nikoliv se najíst k prasknutí.
HTML galerie 1