Existují alba, která si poslechnete a zapomenete na ně. A pak existují desky, které se vám zadřou hluboko pod kůži, zanechají tam jizvu a už vás nikdy nepustí. Pro mě je Clutching At Straws z roku 1987 absolutním vrcholem tvorby Marillion, nepřekonatelným mistrovským dílem a pravděpodobně tím nejlepším, co Fish za mikrofonem kdy stvořil. Můj výlisek (EMI – 2407851) v sobě nese přesně tu klaustrofobní, zakouřenou a temnou auru, jakou tahle nahrávka bezpodmínečně vyžaduje.
Zatímco Misplaced Childhood byla reflexí dětství a ztracené nevinnosti, Clutching At Straws je tvrdým, bolestivým nárazem do zdi dospělosti a slávy. Je to hudební záznam rozpadajícího se člověka i rozpadající se kapely. Koncept alba je prostoupený pachem laciného alkoholu, prázdnými hotelovými pokoji, vyčerpáním z nekonečných turné a zoufalou snahou chytit se stébla, když se topíte ve vlastních démonech. Skladby jako „Warm Wet Circles“ nebo drásavá balada „Sugar Mice“ jsou mistrovskými ukázkami hudební melancholie. Fish tu už nezpívá; on krvácí do mikrofonu, zatímco kytara Steva Rotheryho pláče v těch nejkrásnějších a nejbolestivějších sólech progresivního rocku.
Zvuk původního vydání je dynamický, ale zachovává si onu nezbytnou „hospodskou“ syrovost, kterou moderní vyčištěné remasteringy často zabíjejí. Slyšíte tam každé nadechnutí, každou kapku potu. Clutching At Straws je testamentem jedné éry, hudebním pomníkem, který byl vystavěn těsně předtím, než se cesty Fishe a zbytku kapely navždy rozešly.
Zavřete oči, položte jehlu na desku a nechte se unést do zapadlé skotské hospody, kde nad prázdnou sklenicí sedí člověk, který právě ztratil úplně všechno. Jde o hluboký, emocionálně vyčerpávající zážitek. Pokud máte ve své sbírce místo jen pro jedinou desku od Marillion, ať je to s absolutní jistotou tahle.