Jsou okamžiky, kdy se plastový výlisek na pracovním stole změní z pouhé hračky v sondu do historie. Přesně to se stalo, když jsem před sebe vysypal zhruba čtyřicet drobných dílků tvořících srdce a mozek dvaatřicetinového Arada Ar 196. Cíl byl jasný: postavit co nejvěrnější repliku kokpitu a hvězdicového motoru BMW 132. Cesta za historickou pravdou ale vedla přes hory protichůdných informací.
Při pátrání po přesných odstínech nebo vedení instalací u letadel Kriegsmarine velmi rychle zjistíte, že dobové prameny si často protiřečí. Zářným příkladem byl kryt reduktoru motoru. Některé zdroje tvrdily, že byl šedý, jiné přísahaly na surový zoxidovaný kov. Až pečlivé studium historických fotografií a technických manuálů ukázalo, že správnou volbou je specifický tmavý šedočerný ochranný lak od BMW. Podobné detektivní pátrání mě čekalo i u olejové nádrže. Z některých nákresů se zdálo, že je celá v interiérové šedozelené, jiné tvrdily, že část je v barvě spodku letounu (světle modrá). Až dobová fotka detailu jednoznačně potvrdila, že modrá je dobrá :-).
Samotný kokpit Arada je technický unikát a pro modeláře naprostá lahůdka. Konstruktéři zvolili pro trup pevnou příhradovou konstrukci ze svařovaných ocelových trubek. Důvod byl čistě pragmatický – námořní letoun musel vydržet extrémní namáhání při tvrdých přistáních na neklidnou hladinu oceánu. Zatímco přední část kryly duralové panely, zadní partie trupu byla potažena plátnem. Tento masivní trubkový les tvoří hrubý základ celého interiéru modelu.
Do této klece bylo nutné vměstnat veškeré vybavení. Pracoviště pilota, kterému na pravé straně palubní desky dělal společnost mohutný závěr pevného kulometu MG 17 ráže 7,92 mm, a hned za ním oddělené pracoviště střelce s pohyblivým kulometem MG 15 a zásobníky střeliva. Těch třicet plastových dílků vyžadovalo maximální soustředění a desítky hodin práce. Celý interiér jsem stříkal výhradně airbrushem. Přesně namíchaná interiérová šedozelená RLM 02 z barev Gunze sedla na trubkový rám i panely. Pistole se nezastavila ani u takových drobností, jako jsou upínací pásy na velké olejové nádrži, které dostaly přesný odstín kovu a provozní patiny. (foto ještě před patinou).
Abych interiér posunul ještě o úroveň výš, zvolil jsem jako extra doplněk textilní upínací pásy na sedačky. Práce s nimi sice balancuje na hranici očního lékařství, kdy pinzetou složitě provlékáte miniaturní leptané přezky skutečným plátnem, ale výsledek je absolutně neporovnatelný s jakýmkoliv plastovým odlitkem. Dodá to sedačkám neskutečnou texturu a reálnou hloubku. Celá sestava pak dostala svůj wash, velmi jemný drybrush stříbrnou barvou pro znázornění opotřebení kovu na exponovaných místech.
Hodiny plynuly, nad stolem se vznášela charakteristická vůně ředidla a z hromádky plastu se pomalu vyloupl dokonalý zmenšený svět plný drátků, táhel a oceli. Následoval ten posvátný okamžik. Celou tuto nádheru jsem vzal a s maximální opatrností ji vložil mezi dvě poloviny trupu. Nanesl jsem lepidlo, obě poloviny k sobě secvakl a zajistil svorkami.
A pak jsem se podíval dovnitř.
Modelářští bohové mají evidentně velmi zvrácený smysl pro humor. Přes masivní rámování kabiny a trupové přepážky bude dobrých šedesát procent té vší chirurgické piplačky navždy ztraceno ve tmě. Upínací pásy na olejové nádrži? Dokonale skryté. Spodní táhla u pedálů? Zmizela. My modeláři ale víme, že tam jsou. A ten pocit, že je váš zmenšený stroj historicky a technicky správně postavený až do posledního nýtu, za tu práci prostě stojí.
Slaná voda a žár: Jak na provozní opotřebení motoru BMW 132
Sestavování plovákových letounů přináší jednu specifickou výzvu. Stroje, které operovaly na moři, nedostávaly zabrat jen od nepřítele, ale především od samotného prostředí. Agresivní slaná voda v kombinaci s vysokými teplotami dokáže s kovem udělat své. Tak se podíváme na to, jak jsem se snažil tento drsný koktejl přenést na zmenšeninu motoru pro Arado Ar 196
Srdce námořního dříče
Arado Ar 196 poháněl devítiválcový hvězdicový motor BMW 132K. Byla to masivní a spolehlivá pohonná jednotka (původně odvozená z amerického Pratt & Whitney R-1690 Hornet), která musela zvládat prudké starty z rozbouřené hladiny i tvrdá odpálení z katapultů křižníků. Vývojáři v Revellu odvedli při návrhu výlisků vynikající práci. Motor je už v základu dostatečně detailní na to, aby bez ostudy snesl otevřené kryty. Přesně to si ale žádá věrné znázornění patiny – dokonale čistý motor by na takto exponovaném pracovním stroji působil jako pěst na oko.
Od základu po solné krusty
Po sestavení a pečlivém nástřiku základními barvami, kdy jsem kombinoval různé kovové odstíny pro válce a samotný blok, přišla na řadu ta nejzajímavější část. Mým hlavním cílem bylo realisticky znázornit výfukové potrubí, které u námořních letounů trpí extrémní degradací materiálu.
Základní hmota motoru dostala tmavý wash, abych vytáhl hluboké žebrování válců a dodal bloku potřebnou plastičnost. U výfuků jsem ale musel jít mnohem dál. Základní kovový povrch nejprve dostal vrstvy přípravků simulujících opálený kov. K vytvoření tepelného zabarvení skvěle posloužily transparentní barvy a pigmenty. Snažil jsem se vytvořit plynulé přechody přímo u výstupu z válců až po konce trubek, kde se kov dlouhodobě pálil nejvíce. Zatím takto a po další vrstvě laku doplním „opálení“ konců výfuků.
Poté přišel klíčový krok celého weatheringu: imitace působení mořské vody. Slaná vodní tříšť, která za letu neustále ulpívala na rozžhavených výfucích, se okamžitě odpařovala. Zanechávala za sebou charakteristické světlé stopy a drasticky urychlovala korozi. K dosažení tohoto efektu jsem sáhl po světlých, pískových a šedobílých přípravcích a pigmentech. Tyto vrstvy jsem nepravidelně tupoval na povrch potrubí, a to zejména do záhybů a spojů, kde by se sůl přirozeně usazovala a spékala.
Výsledkem je matný, hrubší povrch výfuků, který ostře kontrastuje s tmavým kovem zbytku motoru (nakonec ještě přijde trochu imitace „mastnoty“). Celému agregátu to dodává iluzi stroje, který má za sebou desítky hodin tvrdého hlídkování nad vlnami
Automechanikem s pinzetou: Operace Arada skrz klíčovou dírku
Stavba mého dvaatřicetinového Arada Ar 196 se plynule přehoupla do své poslední třetiny. Přední část trupu byla úspěšně uzavřena, spoje zafixovány a vše vypadalo na idylický postup vpřed. Možná si říkáte, že při pátém modelu od mého návratu k modelařině po třiceti letech už člověk získá určitou rutinu. Věřte mi, že o tento pocit můžete přijít během jediné vteřiny.
Při namátkové kontrole interiéru se dostavil studený pot. Olejová nádrž, ten pečlivě nabarvený díl s pracně osazenými upínacími pásy, o kterém jste si tu nedávno mohli přečíst, trůnila ve svých úchytech naprosto ukázkově… ale vzhůru nohama. Z nějakého naprosto záhadného důvodu jsem ji tam na začátku stavby vlepil obráceně.
Přední část už byla pevně slepená, takže rozborka nepřicházela v úvahu. Jedinou přístupovou cestou do útrob letadla zůstal montážní otvor v protipožární přepážce v samotné špičce čumáku, kudy se má později protahovat zadní část motoru. Nastala hodina čisté modelářské chirurgie. Postupně jsem musel nádrž opatrně odlepit, aniž bych zničil okolní složitý trubkový rám a strhl si pracně nanesenou barvu RLM 02. Následně ji vyklepnout ven, správně zorientovat a tou úzkou šachtou ji vmanévrovat zpět na původní místo.
Cítil jsem se u toho přesně jako automechanik, který dostal za úkol opravit motor skrz výfukovou trubku. Všude málo místa, pinzeta se zadrhávala o každou hranu a nervy byly napnuté k prasknutí. Každý neopatrný pohyb znamenal katastrofu.
Nakonec si nádrž naštěstí sedla přesně tam, kam měla, a konečně ve správné pozici. Operace se zdařila, pacient přežil a stavba může směle pokračovat. Někdy ta naše modelařina zkrátka vyžaduje víc ohebnosti, šikovnosti a pevných nervů, než by se na první pohled vůbec zdálo!
Žil jsem v naivní naději, že si mé dvaatřicetinové Arado Ar 196 svou kvótu stavitelské smůly pro tento projekt již definitivně vyčerpalo. Všechny hlavní podsestavy – trup, křídla, motor i plováky – stály komplet sestavené a připravené na stole. Nastal ten dlouho očekávaný okamžik: finální kamuflážní nástřik.
Příprava proběhla bezchybně. Trup dostal svou vrstvu s absolutní lehkostí a já už jsem si v duchu gratuloval, jak hladce celá akce odsýpá. Jenže stříkací pistole se rozhodla, že v tomto dramatu ještě neřekla poslední slovo. Vteřinový výpadek, jedno zákeřné prsknutí a na křídle i zadní vodorovné ocasní ploše přistál masivní, neforemný stříkanec barvy. Jak si asi dokážete představit, stav blízký infarktu byl v tu chvíli ještě velmi mírným popisem mých pocitů.
V takových momentech existují dvě cesty: vzteky zahodit model do kouta, nebo zatnout zuby. Zvolil jsem druhou možnost. Základní pravidlo znělo jasně: za žádnou cenu nesahej na mokrou barvu. Počkal jsem na dokonalé zaschnutí a do akce povolal sadu brusných a lešticích papírů o zrnitosti 8000 až 12000. Začala mravenčí, extrémně opatrná chirurgická práce…
Nátěr se nakonec podařilo bez poškození okolního povrchu odstranit. Následovala lokální korekce surfacerem a dnes přišel na řadu opravný nástřik základní kamuflážní zelené RLM 73. Výsledek vypadá překvapivě slušně a drama je u konce.
Teď nechám povrch pořádně vytvrdnout a v další fázi mě čeká vymaskování a vyfouknutí tmavších kamuflážních polí v odstínu RLM 72. Finále celé stavby se neuvěřitelně rychle blíží!
Při aplikaci finálních lomených polí tmavší námořní zelené se mi už velké katastrofy naštěstí vyhnuly. Pistole tentokrát spolupracovala na jedničku a kamufláž plynule rostla před očima.
Asi by to ale nebyla ta správná modelařina, kdyby šlo všechno od začátku do konce naprosto bezchybně. Při opatrném strhávání maskovací pásky přišlo drobné vystřízlivění. Páska si totiž na několika místech usmyslela, že se k povrchu přimkla natolik, že si s sebou při odlepování vezme i kousek laku.
Naštěstí to tentokrát není nic, z čeho bych nespal. Opravit to půjde vcelku elegantně a bez větších nervů. To jedno větší poškozené místo si vyžádá lokální jemný dostřik airbrushem, zatímco ze zbylých malých stržených teček udělám provozní odřeniny a povýším je na plánovanou patinu. Obojživelné letouny koneckonců neoperovaly v rukavičkách.
I přes tento drobný zádrhel jsem s dosavadním výsledkem nadmíru spokojený. Když se teď na pracovní plochu podívám, ten obrovský kus nabarveného plastu konečně ztrácí podobu rozpracované stavebnice a začíná opravdu vypadat jako skutečné letadlo.
Lesk, dráty a patina: Cílová rovinka s Aradem na dohled
Stavba mého dvaatřicetinového Arada Ar 196 se konečně přehoupla do fáze, kdy rozložené díly na pracovním stole začínají připomínat skutečný letoun Kriegsmarine. Všechny hlavní podsestavy i ty nejdrobnější detaily mají svůj finální nástřik úspěšně za sebou a nyní nastupuje modelářská alchymie s chemií.
