Do Kanazawy jsme původně vyrazili expresem Thunderbird. Ten se pohybuje maximální rychlostí zhruba 130 km/h, takže to byla pohodová jízda. Zlom přišel ve stanici Curuga, kde jsme přesedli na náš vůbec první Šinkansen v životě. A to už byla jiná liga. Japonské rychlovlaky jezdí s pověstnou přesností na vteřinu, naživo vypadají mnohem lépe než na fotkách, ale co vás dostane nejvíc, je samotná jízda. I když svištíte krajinou rychlostí blížící se 300 km/h, k cestujícím se do velkoryse koncipovaných sedaček přenáší jen naprosté minimum otřesů nebo náklonů. Vládne zde absolutní klid a pohoda.
Mnoho lidí se mylně domnívá, že ikonické a extrémně dlouhé „nosy“ moderních souprav (jako mají řady E5, E6 nebo testovací ALFA-X) slouží primárně k dosažení vyšší rychlosti lepším obtékáním vzduchu. Hlavní technický důvod je ale zcela jiný – potlačení jevu zvaného aerodynamický třesk (tunnel boom). Když vlak vjede do tunelu v takto vysoké rychlosti, tlačí před sebou masivní sloupec stlačeného vzduchu, který nemá kam unikat. Při výjezdu soupravy z tunelu tento tlak prudce expanduje do okolí a vytváří silnou tlakovou vlnu doprovázenou ohlušující ranou. V počátcích provozu tyto zvukové rány často poškozovaly okna v okolní zástavbě. Extrémně protažené profily čelních vozů (často inspirované přírodou, u řady 500 se inženýři inspirovali například bezhlučným vnořením zobáku ledňáčka do vody) tak slouží primárně k tomu, aby vlak do tunelu „vklouzl“ postupně a tlakový ráz v omezeném prostoru rozmělnil.
Jistě se nabízí i otázka, jak se Šinkanseny chovají během častých japonských zemětřesení. Systém nespoléhá na lidský faktor, ale na plně automatizovanou bezpečnostní síť UrEDAS (Urgent Earthquake Detection and Alarm System). Senzory podél pobřeží primárně detekují takzvané P-vlny, které se zemskou kůrou šíří velmi rychle, ale působí menší škody. Jakmile senzory tyto vlny zachytí, systém ve zlomku sekundy odpojí trakční vedení a aktivuje nouzové brzdy u všech vlaků v ohrožené oblasti ještě předtím, než dorazí ničivé S-vlny. Funkčnost systému se naplno ukázala při ničivém zemětřesení v oblasti Tóhoku v roce 2011. Na ohrožené trati se tehdy pohybovalo 27 plně naložených souprav. Díky senzorům všechny automaticky zastavily a ani jeden vagon nevykolejil.
Zajímavostí je, že inženýři museli pro tyto vlaky postavit zcela novou, exkluzivní železniční síť se standardním rozchodem 1435 mm, protože historicky byla japonská železnice budována na úzkém rozchodu (1067 mm), který byl pro vysoké rychlosti z hlediska stability naprosto neúnosný. Šinkanseny tak nesdílejí tratě s žádnou lokální osobní ani pomalou nákladní dopravou, což je hlavní klíč k jejich pověstné přesnosti. Dále tu nenajdete žádná klasická návěstidla u trati. Lidské oko a mozek při třístovkové rychlosti už nestíhají spolehlivě vyhodnocovat barvy venkovních světel. Vše jistí systém ATC (Automatic Train Control), který informace o rychlostních limitech i stavu trati přenáší nepřetržitě přímo na pult do kabiny strojvedoucího. Pokud se vlak přiblíží k rychlostnímu limitu v daném úseku, počítač zahájí automatické brzdění zcela bez ohledu na to, co zrovna dělá lidská posádka.
Tuto extrémně namáhanou infrastrukturu je třeba neustále kontrolovat. A právě k tomu slouží proslulé diagnostické laboratoře na kolejích – žluté testovací soupravy „Doctor Yellow“ a „East i“. Tyto vlaky se prohánějí sítí standardní provozní rychlostí až 270 km/h a za plné jízdy pomocí soustavy laserů a kamer proměřují opotřebení kolejnic i trolejového vedení s milimetrovou přesností. Jejich jízdní řády jsou ovšem tajné, což dalo vzniknout roztomilé městské legendě. Japonci věří, že kdo Doktora Žlutého zahlédne, bude mít do konce života obrovské štěstí.
V Kanazawě nás, jak už to ve velkých japonských městech bývá zvykem, přivítalo impozantní nádraží a masivní, bezmála čtrnáct metrů vysoká dřevěná brána. Na první pohled se jedná o klasický architektonický monument, ale design od Ryuzo Shiraeho z roku 2005 ukrývá čistě funkční techniku a promyšlenou historickou symboliku. Dvě hlavní podpěry z douglasky nejsou plným kusem dřeva. Jejich spirálovitě stáčený tvar přesně kopíruje vizuál tradičních ručních bubínků tsuzumi, udávajících rytmus v divadle nó. Zásadní je ovšem fakt, že sloupy jsou uvnitř zcela duté a tvoří gigantický odvodňovací systém. Zastřešení stahuje masivní srážky i vodu z těžkého sněhu, kterými je oblast Hokuriku pověstná, přímo do svodů v útrobách těchto sloupů. Vnější design tak zůstává nenarušen okapy. Brána přímo navazuje na obrovskou sklo-ocelovou střechu Motenashi (odkazující na koncept japonské pohostinnosti). Ta připomíná rozevřený deštník a kromě ochrany před rozmary počasí plní i další funkci. Ve skleněných panelech jsou zakomponovány tenkovrstvé solární články, díky nimž komplex rovnou pokrývá část své energetické spotřeby.
Spojovací halu terminálu podpírá dvanáct párů sloupů z lokálního cypřišku. Do každého z nich je vsazena konstrukční deska nesoucí celkem dvacet čtyři špičkových historických řemeslných technik z místní prefektury. Narazíte na ukázky vyhlášeného lakovaného dřeva z Wajimy, keramiky Kutani nebo precizního kovolitectví. Celé nádraží tak nefunguje jen jako přestupní terminál, ale jako obří technická vitrína oslavující regionální řemeslnou zručnost, kterou doplňují oblíbené vodotryskové hodiny.
V Kanazawě jsme jako první zamířili na vyhlášený trh Ómičó, kde jsme se občerstvili i výborným místním řemeslným pivem a brzy poté jsme vyrazili za další vášní.
Pokud totiž patříte k milovníkům analogového zvuku, praskání vinylu a jemné mechaniky, najdete v Kanazawě absolutní svatyni – Kanazawa Phonograph Museum. Za ohromující sbírkou 540 historických fonografů a více než 20 000 původních šelakových desek (78 otáček za minutu) nestojí stát, ale bývalý majitel obchodu s hudbou Hiroši Jokaičija. Tomu v sedmdesátých letech jednoduše trhalo srdce, když lidé s nástupem moderních technologií vyhazovali staré gramofony do popelnic.
V muzeu okamžitě pochopíte genialitu tehdejších inženýrů. Zvuk se tu netvoří skrze žádné zesilovače a kabely. Ocelová jehla čistě mechanicky snímá vibrace z drážek a přenáší je na slídovou membránu, odkud se akustická vlna rezonancí zesiluje průchodem přes masivní dřevěné či mosazné horny. Zvuk je až neuvěřitelně plný a jasný, což jsme mohli na vlastní uši slyšet při jedné z pravidelných živých demonstrací, kdy zaměstnanci muzea (vedeného dnes zakladatelovým synem) historické stroje prostě natáhnou klikou a spustí původní nahrávky. Za sklem tu najdete Edisonovy fonografy z počátku 20. století i obří britský model EMG Expert Senior z roku 1935 se specifickou papírmašovou hornou, ale naprostým technologickým vrcholem je americké reprodukční piano Mason & Hamlin se systémem Ampico z roku 1927. Nejde o obyčejný flašinet. Sofistikovaný pneumatický systém čte perforované papírové role a dokáže exaktně nasimulovat nejen samotné noty, ale i původní sílu úhozu tehdejších klavírních mistrů. Bohužel jsme si jej neposlechli, zvítězila nutnost odpoledního spánku na pokoji.
Dalším bodem našeho programu byla svatyně Ojama Džindža. Její hlavní brána Šinmon z roku 1875 vás svým zjevem pravděpodobně zmate. Představuje nečekanou fúzi západního inženýrství, čínských oblouků a japonské tesařiny. Co vypadá jako ozdobná ocelová špice, je ve skutečnosti vůbec nejstarší bleskosvod v Japonsku, zkonstruovaný podle návrhu nizozemského architekta. Třetí patro brány s vitrážovými okny navíc fungovalo jako skutečný vnitrozemský maják. Po setmění se zde rozsvěcovalo a světlo navigovalo lodě blížící se k pobřeží Japonského moře do přístavu Óno. První patro zase využívá těžké cihlové zdivo obložené vulkanickým kamenem Tomuro. Taková hrubá stavba byla pro šintoistický svatostánek dříve něčím absolutně nemyslitelným. Obyvatelům trvalo desítky let, než budovu vzali na milost, a nakonec ji vyhlásili národní památkou. Zahrada svatyně s jezírkem pak nese název Gakki no Niwa (Zahrada hudebních nástrojů) – všechny kamenné mosty a ostrůvky totiž nejsou formovány podle přírody, ale podle obrysů starých dvorních hudebních nástrojů, jako je citera koto nebo loutna biwa. Samotná svatyně pak navíc ukrývá zachráněné masivní stropy a panely (ranma) ze zaniklého paláce Kanaja.
A pro noční sovy tu máme ještě jeden nečekaný tip. Fanoušci kytarové scény by měli zamířit do nenápadné čtvrti Katamači. Po vstupu do Sturgis Rock Baru (kam vede výtah s kytarou u dveří) se ocitnete ve svatyni rocku a metalu osmdesátých a devadesátých let. Nehraje tady Spotify. Uvítá vás nekonečná stěna popsaných vinylů a pult a prakticky každé volné místo pokrytý retro memorabiliemi, roztodivnými hračkami a dalšími předměty. Zcela neopakovatelnou atmosféru tomu dává majitel Johnny. Často totiž během večera odloží práci barmana, vezme do ruky elektrickou kytaru a před zkoprnělými hosty vystřihne parádní jam session. Místo zavírá prý až nad ránem a má jedinečný analogový vibe.
Navštívili jsme také 21st Century Museum of Contemporary Art. Architektonické duo SANAA zde vytvořilo kruhový objekt o průměru přes 112 metrů se souvislým skleněným pláštěm bez viditelných nosných sloupů a bez definovaného hlavního vstupu. Vše muselo být na milimetr zakřiveno a temperováno tak, aby nevznikaly deformace pohledu ani odlesky od okolního parku. Optickým centrem je falešný plavecký bazén The Swimming Pool od argentinského umělce Leandra Erlicha. Mezi dvěma vrstvami akrylátového skla cirkuluje pouhých deset centimetrů vody a pod nimi leží volně přístupná modrá místnost, na jejíž stěny voda nahoře vrhá iluzi skutečných slunečních odlesků. K této instalaci jsme se bohužel z časových a organizačních důvodů (náš pass sem neplatil) nedostali přímo, nicméně expozice, které jsme viděli, stály za to. Zaujal mě například japonský projekt „Dwelling“, dokumentující putování umělce Japonskem v miniaturním dřevěném domečku připnutém kabelem rovnou na tělo, nebo obří instalace postavená výhradně z historických dřevěných oken.
Když v Kanazawě vejdete do čtvrti Nagamači, rázem kráčíte v místech někdejší rezidenční oblasti vyšší samurajské třídy podléhající mocnému klanu Maeda. Nečekejte žádné obří hrady, nýbrž skromně a funkčně vypadající jednopatrové stavby v labyrintu úzkých ulic. Lemují je proslulé žlutohnědé zdi tsuchikabe, postavené ze speciálně udusaného bláta a slámy. Tyto křehké stěny se musí před každou zimou balit do obřích slaměných rohoží zvaných komo. Rohože slouží jako funkční ochrana hlíny před promrznutím a rozpukáním pod náporem zdejšího proslulého mokrého sněhu a na jaře zase nenávratně zmizí.
Nejlepší představu o tehdejším životě získáte v domě klanu Nomura. Tato vysoce postavená rodina sloužila svým pánům po staletí a jejich odměna (stipendium) se neměřila penězi, ale v jednotkách rýže. Se stipendiem přesahujícím 1000 koku (jedno koku, přibližně 150 kg rýže, uživilo muže na rok) představovali absolutní vojenskou a úřednickou elitu. Avšak pád feudálního systému s nástupem éry Meidži samurajskou vrstvu zcela vymazal. Rodina rázem přišla o veškeré příjmy a sídlo musela prodat. Zdi padly a z exkluzivních pozemků se tehdy stala obyčejná zemědělská políčka chudnoucích bojovníků pěstujících zeleninu na přežití.
Současná podoba rezidence zachráněná bohatým průmyslníkem nabízí v interiéru ukázky bezhřebíkového japonského tesařství a unikátní přesunutou čajovou místnost (chashitsu). Tím skutečným zázrakem je zde ale krajinářská architektura v zadním traktu. Zahrada je neustále zařazována do elitní top trojky nejkrásnějších japonských zahrad. Prestižní Journal of Japanese Gardening na ní oceňuje mistrnou aplikaci techniky miegakure (skrývání a odhalování). Díky ní tvoří omezený prostor, zavlažovaný přímo nejstarším kanálem ve městě a protkaný kořeny čtyřsetletého voskovníku červeného, dokonalou iluzi hluboké přírody. Kdykoliv rozevřete papírové stěny, interiér beze švu splyne s dokonalou ukázkou japonského vnímání prostoru.
HTML galerie 1